KRÁLOVNIN KLENOTNÍK
97
George vzhlédne od papíru: „Budu se znovu ženit.“ Ráchel to, zdá se, těší: „To je dobře, pane.“ „Pojedu pro ni do Edinburku. Budu pryč tak měsíc.“ Píše se rok 1608 a Georgeovi se stýská po vlasti: po úzkych zákutiach, šedavě mlžné obloze a nelítostném větru, po domě v Rybích kotcích, po Grassmarketu, dobytčím trhu vzhlížejícímu k pochmurnému hradu, jenž se týčí na osamělé skále. Světlo je tak jasné, až se člověk chvěje. Výhled na moře z Královské míle, jabloně v zahradách; ne, že by v Londýně žádné nebyly, na pár jich narazil i při procházce po vesnicích za Highgate. Návštěva Edinburghu je však zklamáním. Nikdo si ho už nepamatuje. „Stačí, abys’ bol rok preč a si ako mŕtvy,“ dí rybárnice z kotců. Dokonce i žebráci se změnili; jsou mladší, což není dobré znamení – život na ulici se zkracuje. George je pryč již šest let, Kristyn je po smrti. Georgeovi příbuzní mu byli nápomocní, v dopise mu představili možnou novou ženu – mladou, protože, stejně jako u žebráků, život novorodiček dlouhý nebývá. Hezká a pěstěná Alison dosáhla věku šestnácti let a je dost chytrá na to, aby uměla zakrýt jistou bázeň ze svého nastávajícího. Její rodiče si dobře uvědomují, jaká je to příležitost – spříznění s rodinou Heriotů, sňatek s mužem tak vysoce postaveným u dvora. Navíc je patrné, že Heriot je laskavý člověk, že má pochopení, žádný starý, chlípný kozel, ačkoli je mu již sedmačtyřicet. Sňatek představuje propojení jeho skotských zájmů s prací v Londýně. Jednou se do Edinburghu vrátí, odejde sem na odpočinek. Půjde příkladem pro další následovníky: v Londýně získat dobrou práci, peníze posílat domů. „Nechceme ju poslať rovno na cmiter,“ nechává se slyšet