na ostrově zůstat. Jenže na snímku nebyly vidět jeho boty, takže těžko říct. Do salonu jsme s Oonou chodily každý den. Točily jsme se na červených kadeřnických křeslech, dokud se nám nezamotala hlava, nebo jsme vysedávaly pod puštěnými sušicími helmami, dokud nám vlasy nestály v pozoru. Vypadaly jako cukrová vata a byly plné statické elektřiny. Směla jsem si dokonce vzít jeden z Pipiných lesklých časopisů, abych si do alba vystřihla pár dalších tátů. Poté, co Oonina teta dokončila trvalou poslední zákaznice, uvelebila se do jednoho z červených křesel, hodila si nohy nahoru a nalila si sklenku třešňového vína. Hlavně když po sobě s manželem Leonem házeli nádobím, a přesto se ještě toho samého dne stihli udobřit. Leon trávil většinu času v kanceláři s telegrafem, kterou vybudovali nad soukromou částí domu. Tyčila se tam jako jakási věžní komůrka s přístupem po venkovním schodišti. Na útesu za domem stál vysoký rádiový stožár a vedle se třepotala vlajka britského impéria, Union Jack, dole s kanadským znakem na červeném pozadí. Na dveřích se skvěl nápis TELEGRAF. Kvůli odesílání a přijímání telegramů otevírala Leonova kancelář třikrát denně. U kanceláře visel zvonek propojený s jejich bytem, kdyby z nouzové frekvence o síle pěti set kilohertzů zničehonic přišla důležitá zpráva mimo stanovené úřední hodiny. Kancelář telegrafisty byla vybavená skromně. Na zadní stěně visely tradiční snímky krále Jiřího a královny Marie. Pravda, král Jiří zemřel už před rokem, ale pořád se čekalo na portrét jeho nástupce. Podle Pip se nový král neuměl rozhodnout, jestli se nechá korunovat, nebo zda se moci vzdá a bude s tou Američankou popíjet šampaňské.
100