Dvakrát zamrká a zrůžoví jí tváře, a když promluví, zní to zadýchaně, vůbec to nesedí k tomu, co říká. „Připravuju se na přijímačky na práva, Soph. Je zásadní, abych v nich uspěla. Nečekám, že to pochopíš.“ A ty dveře mezi námi zabouchne, postaví mezi námi dřevěnou zeď, která nikdy nemůže pokrýt tu šílenou vzdálenost, co mezi námi vězí. Cvaknutí zámku signalizuje konec veškeré naděje na to, co tak potřebuju. Teprve když se ke dveřím obracím zády a do tváří se mi propalují horké slzy, vybaví se mi konečně její obraz. Byla pod županem oblečená. A ne do své typické sukňové uniformy. Měla na sobě džíny. Černé džíny. Nora, moje sestra, která nikdy neuhne od normy, i když si tu normu stanovila ona sama, na sobě měla přesně ten druh oblečení, jaký si lidi oblékají, když jdou dělat něco, při čem je nemá nikdo vidět.
98