Slunce nad zátokou (Ukázka, strana 99)

nil. Oba bratři se plně zabrali do svého úkolu a přitom si povídali o lodích, vlastních, těch, které patřily jiným, i těch, kterým by si jednou přáli velet. Už to bylo až příliš dávno, kdy spolu takhle trávili čas naposledy – vrtáním se v lodích jen pro čiré potěšení –, a Finnovi to připomnělo, jak silné pouto mezi nimi kdysi bylo. Ale třeba ještě není úplně pryč, třeba ho ještě úplně nepřeťali, říkal si v duchu. Finn našel v lednici pár piv a přinesl je na palubu. Chvíli tam jen tak stáli a vychutnávali si ostrý kontrast mezi chutí studeného piva a horkým červnovým sluncem, které je pálilo do tváří. „Děkuju za pomoc,“ řekl Finn. „Nemáš zač.“ Joey naklonil láhev piva k ústům a pak si spokojeně otřel rty. Oba popíjeli pivo, ale Finnův pohled co chvíli zabloudil k protějšímu břehu zátoky, k místu, kde se paprsky odpoledního slunce odrážely od oken bytu nad Kouzlem Cornwallu. Joeymu to neušlo, soudě podle jeho slov, která po chvíli pronesl. „Mimochodem, pozval jsem tu Orielinu novou nájemnici, aby se zítra přišla podívat k nám do loděnice.“ „Myslíš Rose?“ „Jo. Byla na tom večírku v jachtařském klubu a chce se naučit plach­ tit. Nabídl jsem jí, že jí ukážu Vážku a při té příležitosti i loděnici. Tak jsem si myslel, že bych tě měl varovat předem.“ Finnovi se rozrušením zježily chlupy v týle. Mohlo ho napadnout, že má Joey něco za lubem. „A proč bys mě měl varovat?“ „Nechtěl jsem, aby tě zaskočilo, až se tady objeví.“ Finn pokrčil rameny. „To je v pohodě.“ Už v sobotu ho napadalo, jestli Rose na ten večírek přišla, nebo ne, ale nechtěl se Joeyho přímo ptát. A teď tedy znal odpověď. Rose evidentně Joeymu neřekla, že byla s Finnem na kávě. A proč by mu to také říkala? Vždyť o nic nešlo. „Tak kdy máte první rande?“ zeptal se Joeyho a snažil se, aby to znělo jako ležérní vtip. „A bude na vodě, nebo na souši?“ 97