98
11
„A
ch, dítě, jste ještě moc mladí.“ Emmi se tu novinu dověděla jako první. Se svým Leem jsem se u ní objevila celá vzrušená a nyní jsem seděla u jejího kuchyňského stolu. On stál poněkud rozpačitě u zdi. „Ale teti, dyť už mi je devatenáct a jemu dvaadvacet.“ „No, alespoň odpadá otázka, jak by tě uživil.“ Emmi na stůl postavila talíř s chlebem s játrovou paštikou a přisedla si ke mně na lavici. Zkoumavě se na mě dívala přes brýle na čtení. „Už to vědí tví rodiče?“ „Ne, ty seš první.“ Ostýchavě jsem čekala na její reakci. „Drahoušku, to je pro mě čest, ale rodiče ti musejí dát písemný souhlas. Koneckonců budeš plnoletá až v jedenadvaceti.“ „Ano.“ Zaraženě jsem smetla z ubrusu pár drobků. „Doufala jsem, že u nich za mě ztratíš slovo.“ Z boku jsem ji pozorovala prosebně jako mrzuté dítě. Emmin úsudek byl pro mé rodiče stejně rozhodující jako bible a občanský zákoník. Pokud něco shledala dobrým, bylo to pro ně v pořádku. „Můj milý, jak si představujete život s mou malou Gerti?“ Emmi ukázala na volnou židli a Leo se nesměle posadil. „Víte, rád bych jí toho nabídl hrozně moc.“ Očima těkal mezi tetou a mnou. V šedém obleku s kravatou působil velmi mužsky a dospěle. Tyhle šaty si oblékl speciálně pro tuto příležitost. „Celý život se jen lopotila a dřela na druhé. Od nynějška bych ji rád nosil na rukou a hýčkal ji, jak si zaslouží.“