„restauraci“, kde se každé ráno prodalo pár dhal bhátů, tradiční rýže s brambory, fazolemi a zeleninou. Nepálci tento pokrm milují a jedí ho většinou dvakrát denně. Jednou z výhod je, že si můžete přidat rýže, kolik chcete, dokud neprasknete — a toho místní s radostí využívají. Černý kouř z dřevěného uhlí pod kotlíky o patro níž si vždycky záhadně našel cestu ke mně do pokoje. A když skončilo vaření a družné diskuze u snídaně, začala se rozjíždět doprava… Cena za to, že jsem mohl bydlet jako místní a měl jsem možnost poznat autentický život v Terai, poznat život v Nepálu z jiné stránky. Kdybych neměl špunty do uší, byl bych tam umřel. Celou dobu jsem navíc trpěl nesnesitelnými průjmy. Ať jsem se snažil, co jsem mohl, příšerná hygiena toho místa mě vždycky dostihla: horečky, zvracení, neschopnost udržet tekutiny. Za tři měsíce jsem zhubl deset kilogramů, zachraňovaly mě dovezené rehydratační roztoky. Nejhorší to bylo při výjezdech do terénu, kde jsme sbírali data na odlehlých místech. Místní jídlo, celodenní třas na motorkách a vyčerpání z vedra a znečištěného vzduchu dělaly svoje. Jeden z nejnáročnějších momentů přišel v táboře zotročeného přírodního národa Tharu. Původní obyvatelé džungle byli vysídleni a stali se z nich nevolníci bohatších vlastníků půdy. V rámci emancipace se ti osvobození stěhovali do provizorních osad, většinou do otřesných podmínek na okraji společnosti, do nejistoty a téměř absolutní chudoby. Tábor, kde jsme sbírali data, byl typickou ukázkou zubožení lidu Tharu. Lidé tu nesměli vlastnit pozemky, bydleli v chatrčích, neměli vodu, elektřinu ani základní služby. Včetně sanitace. Uprostřed sběru dotazníků jsem musel najít záchod. Velmi urgentně. Místní mě poslali doprostřed tábora, kde byla
ŽIVOT JE VZTAH
98 — 99