Jež se stala sluncem (Ukázka, strana 99)

mladíkovi míhají po tváři emoce jako mraky: překvapení, nevěřícnost, vztek. Zejména ta poslední byla nadmíru uspokojující. Velitelé oddílů je sledovali. Altan se rozpačitě zamračil, odvrátil se od Ou‑janga a předal jim jeho povel. Dril proběhl ještě jednou. „Znovu,“ přikázal Ou‑jang. Přelétl mužstvo pohledem a záměrně přeskočil Altanův výraz čiré zloby. „A můžete to opakovat, dokud to neuděláte správně.“ „Možná kdybyste mi prozradil, co přesně vám vadí, generále!“ Altanovi se hněvivě třásl hlas. Ou‑jang věděl, že se cítí zrazeně. Podle nevyřčené dohody mezi mongolskou smetánkou se úsilí mladého velitele mělo po zásluze odměnit. Ou‑jang se na něj pohrdavě podíval. Přišlo mu, že takhle mladý nikdy nebyl. „Pokud je tohle cvičení nad tvoje současné schopnosti, zkusme jiné.“ Pohlédl k řece. „Převeď svůj prapor na druhý břeh.“ Altan vytřeštil oči. Řeka byla široká přinejmenším na polovinu doletu šípu, uprostřed hluboká po prsa vzrostlého muže a panoval chladný den. „Cože?“ „Slyšels dobře.“ Nechal mladíkovu zlost ještě chvilku kvasit a pak dodal: „A nech jim svázat ruce před tělem, abychom si ověřili jejich rovnováhu.“ Po dlouhé odmlce Altan koženě prohlásil: „To se ne­ obejde bez ztrát.“ „Pokud jsou řádně vycvičení, nebude jich tolik. Začněte.“ Mladíkovi se chvíli naprázdno zvedal ohryzek, ale potom trhnutím obrátil koně k přihlížejícím kapitánům. Když si vyslechli rozkaz, jeden či dva muži střelili po Ou‑jangovi a Šaovi pohledem. Z dálky nebylo možné určit, jak se tváří. 98