„A nebyly právě tyhle hranice pro vašeho kralevice pru‑ bířský kámen?“ zeptal se Fane. Mer se otočila a zrychlila krok. „Můj kralevic to není,“ odsekla tak prudce, že Fane už znovu nepromluvil. Cesta jim zabrala půl hodiny. Mer dvakrát změnila směr, proplétala se uličkami a okolo stavení, dokud si nebyla jistá, že setřásli všechny možné pronásledovatele. Pak uviděla správný dům. Vypadal jako šlechtické sídlo: drahý, nezabezpečený a vůbec až příliš ideální na to, aby to byl on. Mer ho přešla jakoby nic a Fanea táhla za paži s sebou. Překvapeně se na ni podíval. „Myslím, že to —“ „Taky že jo,“ sykla s očima upřenýma před sebe. „Ne‑ koukej se tam. Přestaň zírat.“ Fane prudce otočil hlavu. Dohnal ji pouhými třemi kroky. „Ty tomu nevěříš.“ „Jasně že ne,“ řekla. „Tohle je Garanhirovo město. Po‑ kud zajal někoho z Renfrewových lidí nebo zachytil něja‑ kou jeho zprávu, nastražil by past právě tam.“ Nadechla se. „Najdeme si svůj vlastní vchod.“ „A když tam žádný další nebude?“ „Tak si ho uděláme,“ odtušila. Došla až na konec uličky, pak se zanořila mezi dva ob‑ chody. Za domy byl úzký průchod. Velice úzký, používaly ho asi jen toulavé kočky a štíhlí zloději. Natočila se, aby se jím protáhla, pláštěm přitom ometala staré kameny. Fane zamručel, ale podařilo se mu proklouznout za ní. Konečně došli k zadní části šlechtického sídla. Mer se prosmýkla pečlivě udržovaným živým plotem, zaškle‑
100