Matka si podle všeho zase jednou vyjela autem. A samozřejmě to i tentokrát schytá ona. „Dorazím. Ale chvíli to potrvá.“ Clara zavěsila a podívala se na referentku. Telefonát vlastně přišel vhod. Perfektní omluva, jak zkrátit jakoukoli zdlouhavou schůzku. „Musím na policii vyzvednout mámu, má demenci. Už jsme pro dnešek skončily?“ Žena byla najednou jako vyměněná. Zajímala se. Přátelská. Zdvořilá. „Můžu tu žádost dodělat za vás,“ nabídla se. „Jenom to tady podepište. Přinejhorším vám prostě zavolám; číslo na vás mám.“ I takoví dokážou lidi být, pomyslela si Clara při podepisování. Ale proč je k tomu vždycky nejdřív potřeba nějaká malá katastrofa nebo nehoda? Žena ji dokonce doprovodila ke dveřím své pidikanceláře. „S mámou hodně štěstí.“ Štěstí, pomyslela si Clara, když scházela dolů po schodech, štěstí už ničemu nepomůže. Demence je demence. Před pěti lety by se mámě hodilo. Teď už je zkrátka pozdě. „Ahoj Claro!“ Máma byla příšerně rozrušená. Tváře jí hořely jako nikdy dřív a vlasy měla úplně rozcuchané. A podle všeho se pomočila. Na kalhotách se jí vyjímala velká mokrá skvrna. Paráda. Zato tentokrát trefila její jméno. Pravděpodobně nemůžete mít všechno. Policistka byla velmi přátelská, ale i důrazná.
100