Vévoda (Ukázka, strana 99)

­ ychtivostí jsem se na Chronicu doslova vrhnul. Bez jakékoli logiky d jsem přeskakoval od jedné stránky k druhé. Pokoušel jsem se vycítit, jak asi vypadá vnitřní ústrojí rukopisu. Postupoval jsem jako nějaký excentrický proutkař. Řídil jsem se nejasnými vnuknutími, která mne vzápětí dovedla na ten či onen list. Bloudil jsem očima po kronikářských záznamech svých předků a ke svému úžasu jsem v nich nacházel drobné záblesky života, myšlenky, obavy, radostné i smutné události, záchvaty nezřízené pýchy, rozmrzelost; a také zatmění, záplavy, zemětřesení; rodinné případy i historické události jako války, morové rány a boje o moc. Narazil jsem dokonce i na zmínku o kometě. A dále? Hle, s jakou hořkostí popisuje Antonio Cimamonte v roce 1501, jak se jeho syn Girolamo ve věku jednadvaceti let rozhodl vstoupit do františkánského řádu a opustit laický svět, rodinu, blahobyt a majetek, aby se oddal životu plnému odříkání a oblékl „plátěný pytel“. Jinde zase zmínka o psu, přesněji řečeno psu jménem Sabot, uhynuvšímu roku 1584, o jehož skonu se dle názoru Cristofora Cimamonta III. slušelo podat podrobnou zprávu, stejně podrobnou jako ta, již před ním, roku 1517 podal jeho děd Cristoforo II. – to byl mimochodem ten Cristoforo s fůrami dřeva a soudem proti vallorganským radním – o překotné smrti své druhorozené dcery Cecilie, jejíž život vyhasl tři dny po příchodu na svět během deštivého září; ano, deštivého, poněvadž tehdy v září pršelo bez přestání deset dní a horské bystřiny vystoupily z břehů a rozlily se po polích a odnášely s sebou domy i vinice. Nakonec mne víc než co jiného uchvátilo vyprávění o víru roztržek, odvetných akcí, přepadení a přestřelek, jenž na počátku sedmnáctého století strhl a postavil proti sobě Cimamonty a Marty, další urozený rod z Beruy. Tyto nechutné třenice přinutily mého předka Antonia II., který tyto události zachytil v Chronice, aby se pod ochranou čtyř ozbrojených žoldnéřů uchýlil sem, do zámku; dokud v noci 19. srpna 1618 nepřelezli zámecké hradby tři zakuklení muži, bezejmenní zabijáci Martů, již však byli odhaleni. Padly výstřely a v hluboké tmě vypukl zmatek. Dva z vetřelců vyvázli bez zranění, ale jeden zůstal ležet na zemi. Jeho mrtvola byla naložena na vůz, dovezena do Beruy a pohozena na práh paláce Martů. 106