Barbaři u japonských břehů která se nemohla měřit s moderní artilerií, jíž disponovala západní plavidla. Sami představitelé režimu si toho byli velmi dobře vědomi. Edikt ikokusen učiharairei tak sice počítal s ostřelováním zahraničních lodí, ale i jeho autoři si uvědomovali, že japonská děla nemají dostatečný dostřel a účinnost, aby některé z těchto plavidel vážněji ohrozila.368 Efekt střelby měl být jen psychologický – obránci ostrovů měli dát cizincům na srozuměnou, že si jejich přítomnost v japonských vodách nepřejí. Nepřipravenosti obrany si byli velmi dobře vědomi především vojenští odborníci bakufu seznámení se západním vojenským pokrokem. Když roku 1852 před Perryho návštěvou Japonska jeden z nich, Sakuma Šózan, provedl inspekci pobřežních dělostřeleckých baterií chránících sídelní město šógunů Edo, zjistil, že většina z nich je vyzbrojena lehkými šesti- a osmiliberními kusy vyrobenými vesměs před rokem 1620 (tedy před více než 230 lety). Jejich rozmístění pak podle jeho názoru „nedávalo žádný smysl a na žádnou z nich [baterií] nebylo možné se spolehnout jako na obranné opevnění“.369 Šógunát se sice po debaklu v případě lodi Phaeton zabýval otázkou rozsáhlé modernizace dělostřelecké obrany, jeho záměry však zůstaly spíše jen ve fázi plánů a nerozsáhlých experimentů s moderní artilerií. Podobně dopadly i snahy o zavedení nové organizace střeleckých útvarů, o kterou se ve třicátých letech 19. století snažil Takašima Šúnan, který podle nizozemského vzoru vytvořil jednotku moderně vyzbrojených vojáků disponujících zbraněmi s křesadlovým zámkem a moderními houfnicemi. Jeho snaha však narazila na odpor tradicionalistů, kteří zesměšňovali používání nizozemských povelů a jeho snahy označovali za „dětinské hry“. Nepřátelství některých úředníků bakufu nakonec vedlo roku 1842 k Takašimově zatčení a uvěznění.370 Jakékoli zmínky o potenciální reformě vyvolávaly obavy z destabilizace, a proto byly důsledně zamítnuty. Vojenská nepřipravenost Japonska vedla k tomu, že edikt ikokusen učiharairei v podstatě nebyl uplatňován. Jen ve třech případech skutečně došlo k tomu, že na spatřené zahraniční plavidlo byla zahájena palba – roku 1837 ostřelovala děla poblíž Uragy a následně u pobřeží knížectví Sacuma americkou loď Morrison a v letech 1831 a 1834 baterie knížectví Macumae na Ezu pálily na neidentifikované lodě.371 Význam ediktu byl z tohoto hlediska spíše vnitropolitický. Šógunát opětovně demonstroval svůj nárok na řízení zahraniční politiky země a svou oddanost stávající praxi striktního omezení kontaktu se západními zeměmi. Dávný strašák křesťanské destabilizace japonské společnosti byl stále dostatečně silný na to, aby podobnou politiku ospravedlňoval.372 Na druhé straně tento striktní postoj výrazně omezoval potenciální vyjednávací prostor s cizinci v době, kdy se jejich lodě u japonských břehů začaly objevovat stále častěji.373 Režim však tímto krokem považoval celou otázku za v podstatě vyřešenou – Rusové byli ve svých
97