V kůži vlka (Ukázka, strana 99)

nedá se zbraň použít. Dlouhé a složité vysvětlování cesty sem nahoru zabralo čas. Řekl jsem, že chlapi od záchranářů jsou odsud z vesnice. Oni cestu najdou. Ale dost z nich je teď na lovu. Jejich čísla máte, ne? Centrála je samozřejmě neměla. Nouzové volání prý může jít i do Thajska, jak jsem slyšel. Tak jsem musel prohledat kontakty a našel jsem alespoň jednoho z nich, mladého kluka. Pak jsem jim řekl, že bohužel musím zavěsit a vrátit se ke zraněnému. A taky jsem chtěl pušku pořádně držet v ruce, až půjdu k tomu, co zbylo z kořisti. Ale to jsem neřekl. Překročil jsem krvavou břečku na zápraží a šel k Lassemu. Dobře, že ještě krvácel. Pořád byl naživu. Pokousaný v podkolení na obou nohách, ale nejhůř to krvácelo z levého ramene. Skoro u krku. To mě vyděsilo. Nevěděl jsem přesně, kudy vede krkavice. A nenašel jsem nic dostatečně čistého ke stažení. Svlékl jsem se a použil svoje tílko, které jsem ráno vytáhl z čistého prádla. Nůžky jsem nenašel, tak jsem látku nařízl a roztrhal ji, abych něčím tu krev na krku zastavil. Na přitlačení obvazu jsem vzal prostěradlo z Lasseho postele, odřízl jsem loveckým nožem obrubu a natrhal prostěradlo na široké pruhy. Převázal jsem rány na nohou a pak jsem se odvážil znovu jít ven a zavolat policii do Ljusdalu. Tentokrát jsem ale nasedl do auta a vyjel na kopec, kde byl signál. Bál jsem se a pořád jsem měl Abisovu kulovnici na dosah. Policii jsem oznámil, že jednoho z myslivců potrhal medvěd a že už jsem volal záchranáře i sanitku. Máme právo na odstřel? zeptal jsem se. Můžu dát dohromady stopaře a pokusíme se toho medvěda zastřelit. Znovu jsem musel důkladně a dost dopodrobna popsat cestu. Pokud jde o ohrožení člověka, možná povolení k odstřelu škodné dostaneme. 97