„Dělám kliky.“ Dalších pár kroků vpravo a došla k ostrůvku. S pohledem upřeným na mě se držela okraje pultu, jako by jí to pomáhalo zůstat na nohou, obešla dvě barové stoličky, až se zastavila u dřezu. „Není na kliky trošku moc brzo?“ Dvě stě třicet šest. „Vždycky vstávám v šest a pustím se do nich.“ „Takže to je každodenní záležitost?“ „Jo.“ Sklonil jsem hlavu a ignoroval drobné chvění svalů paží. „O víkendech taky?“ „Jo.“ „Hm, fajn. To je... dobré vědět.“ Zoe sáhla pro skleničku vedle dřezu – s očima stále přilepenýma na mně, otevřela ledničku, vyndala lahev s vodou, odšroubovala víčko a nalila si do skleničky. Po vteřině váhání se napila. Znovu jsem sklopil hlavu, abych skryl úsměv, a počítal jsem dál. Dvě stě čtyřicet pět. Dvě stě čtyřicet šest. Dvě stě čtyřicet sedm. „Ehm, a dobré ráno... kámoši.“ „Pardon?“ zabručel jsem a vzhlédl. „Popřál jsi mi dobré ráno a já ti neodpověděla. Ještě tak trochu spím... možná se mi dokonce něco zdá, tím si nejsem tak úplně jistá. V případě, že by se mi to nezdálo a ty jsi vážně dělal kliky... dobré ráno tobě, kámoši.“ „Tobě se ta věc s kámošema vážně líbí, co?“ Nadzvedla drobné rameno, takže se jí velké tričko nadzvedlo a odhalilo mi kousek hladké pokožky tak nevinně se skrývající pod látkou. „Ten nápad se mi líbí víc a víc.“ Počítej dál, Dylane. Jen do toho. Dvě stě šedesát jedna. Dvě stě šedesát dva. Dvě stě šedesát tři.
98