Bled (Ukázka, strana 99)

katedrále, jaká existuje. Vysoké klenby končí snad až v nebi. Barevná sklíčka vitráží září všemi barvami duhy. Místo obrazů svatých visí v jednotlivých kójích obrazy bledů. Jsou staré, ale zdá se, že žijí. Na místě, kde stává oltář, stojí překrásný trůn s korunou a erbem, zdobený drahokamy všech barev a velikostí, jaké si kdo dokáže představit. Nad ním visí obraz krále. Po stranách hlavní lodě je na každé straně pět zdobených křesel z dubového dřeva s pozlacenými erby. Celá loď je oddělena zlatým zábradlím, v jehož středu je něco jako řečnický pult, vyrobený celý z křišťálu. Před ním stojí bled v rudém taláru, jde přímo ke mně a poučuje mě o povinnostech a právech, podle kterých se v chrámu mám chovat, každý přestupek je pak tvrdě potrestán. Odvádí mě k pultu a já trpělivě čekám na příchod rady bledů. Přichází z boční lodě a usedají do svých křesel, jako poslední přichází žena, se kterou jsem se potkal v kavárně. Míří k trůnu, ale neusedá na něj, vedle trůnu je menší křeslo podobné těm na boku lodi. Postaví se před něj, všichni bledi povstali, sklonili hlavu a usedají do svých křesel. První promluví ona: „Sešli jsme se tu dnes na mimořádné radě bledů, abychom vyslechli zde přítomného. Jednání proběhne beze svědků a zůstane jen mezi přítomnými. Porušení této dohody bude bráno jako vážné provinění, které může vést až k vyloučení z řad bledů a uvěznění. Pokud někdo nesouhlasí, ať okamžitě chrám opustí… Nikdo, dávám tedy možnost zde přítomnému, aby pronesl svou řeč.“ Jsem uvolněný, cítím obavy všech, kteří tu sedí. Znám je všechny, vzpomínky na ně mi předal starý bled. Můžu začít. 98