Tchyně (Ukázka, strana 99)

všechno. Tak je jasný, že narození prvního vnoučete tam prostě musela dát okamžitě. Byla jsem unavená. Neskutečně unavená a těšila se, až se pořádně prospím. Neměla jsem jediný zájem řešit nějaký fejs. Bylo mi jedno, co tam ta ženská dává, ať si dělá, co chce. Ale když mi hned druhý den volala a zvesela oznamovala, jak mi moji přátelé gratulují, protože oznámení o narození Kryštofa umístila přímo na mou zeď i s fotkou, tak to mě probralo úplně dokonale. „Nevadí ti to, že ne? Že jsem to dala i k tobě? Oni se tam ptali a já to už nevydržela, já to tam dát musela.“ Vadí! A to teda sakra hodně! Tohle je věc, kterou jsem chtěla oznámit sama! Ale co s tím už teď asi tak udělám? Smažeš to? Jo, to je hezký, ale už o tom stejně všichni ví. No tak to ti teda fakt pěkně děkuju. Opět jsi mi zkazila tu možnost, někomu něco oznámit. Honem honem, ať jsem ve všem první. Vážně, horší jak malej fracek. Nic jsem jí ovšem neřekla. Neměla jsem sílu ani náladu se o něčem dohadovat. A k čemu by to taky asi tak bylo? K ničemu. Jen by to akorát vedlo k dalším hádkám a na to jsem teď už opravdu neměla ani pomyšlení. Vzhledem ke komplikacím při porodu jsem nakonec většinu času v porodnici prospala. Nemohla jsem ani vstát z postele. Naštěstí jsem ale od ostatních měla celkem klid. Líba mi moc nepsala a volat si už vůbec netroufla. Asi poznala, že zase přestřelila a jsem na ni naštvaná. Zato chudák Vojta to schytal na celý čáře. Toho denně zamořila hromadou zpráv. Neustále škemrala o fotky. A když jí napsal, že žádné nemá, tak mu samozřejmě nevěřila a 98