Vila v Itálii (Ukázka, strana 99)

jenom proto, abych si něco procvičila. Jinak vytvářím umělecká díla z textilu.“ Sáhla po telefonu a otevřela jedno z alb v galerii. „Například něco takového.“ Vždycky bylo jednodušší lidem svoji práci ukázat než se jim snažit všechno zdlouhavě vysvětlovat. Ernesto s Aurelií si od ní vzali telefon a zadívali se na displej. S obdivnými povzdechy projížděli fotografie a Lia střelila pohledem po Raphaelovi, jako by chtěla říct: vidíš, jsem dobrá! Ke svému překvapení zjistila, že ji zamyšleně pozoruje ostřížím zrakem, jako by se snažil zjistit, o co jí jde. Srdce se jí na okamžik zastavilo. Co se mu asi honí hlavou? Nehledala u něj uznání, ale zároveň se jí nelíbilo, že si o ní zřejmě myslí jen to nejhorší. „Ty obrazy jsou nádherné,“ vydechla Aurelia. „To jsou,“ souhlasil Ernesto s pohledem upřeným na displej. „Rád bych si jeden koupil. Tenhle.“ Otočil telefon k ní. Měl dobrý vkus – ten obraz patřil k jejím oblíbeným. Výjev z podzimního lesa, na němž se opadané listí a štíhlé kmeny stromů třpytily ve zlatavé záři pozdně odpoledního slunce. „Pěkný,“ zamumlal si Raphael pod vousy a jeho cynismus jako by jí v hrudi vypálil malou díru. „Ano, tenhle,“ přitakala Aurelia. „Je krásný. Skoro slyším, jak ti listí šustí pod nohama, když se jím brodíš a vykopáváš ho do výšky.“ „Přesně tak, to je ono,“ rozplýval se Ernesto. „Opravdu bych ho moc rád koupil.“ „To nemusíš,“ namítla a srdce se jí trochu sevřelo nad jeho nadšenou reakcí. Bylo to něco, co by udělal její vlastní táta – tedy vlastně Simon. Až na to, že Raph jí ten okamžik pokazil. 97