98
Hannah Lynn • Cukrárna Sladký
ž i vot
nahlédla do poznámek v mobilu a vzala dva zámky, pro neškolené oko téměř identické. Spokojená se svou volbou všechno i se šroubovákem odnesla k pultu. „Promiňte,“ ozvala se, když už tam stála nepřiměřeně dlouho. Prodavačka si jí dál nevšímala, ale Holly pokračovala. „Četla jsem na internetu, že většina zámků má hloubku buď šedesát čtyři, nebo sedmdesát čtyři milimetrů. Je to tak?“ „Jo, už to tak bude,“ pronesla suše žena. „Bezva. Samozřejmě potřebuju jen jeden, ale dokud nevymontuju starý zámek, nevím, jaký má rozměr. Měním zámek ve své cukrárně… Sladký život. Vlastně ji kupuju.“ Vzhledem k tomu, že jsou prakticky sousedky, Holly očekávala víc než pouhé hm, ale prodavačka nic nedodala a mlčky strčila zboží do tašky. „Výborně. Bude to šedesát sedm liber a devadesát sedm pencí,“ sdělila jí. „Bezva,“ zopakovala Holly a zvedla debetní kartu, ale než ji ženě předala, něco ji napadlo. „Jen se chci ujistit, jak to máte s vrácením zboží,“ prohlásila s nuceným úsměvem. „Jak říkám, potřebuju pouze jeden zámek, ale nevím přesně jaký a budu to vědět, až vyndám ten starý. Myslím, že to bude ten s hloubkou šedesát čtyři milimetrů, ale v tuhle chvíli si tím opravdu nejsem jistá. Takže vám odpoledne přinesu zpátky ten, který nebudu potřebovat. Nebo zítra, pokud budete mít zavřeno. Samozřejmě ho nerozbalím.“ Žena si odfrkla tak, že by to uvolnilo i nejucpanější dutiny, a ukázala na ručně psané upozornění na pokladně. Zboží se nevrací. Holly naklonila hlavu k jedné straně. Pod cedulkou bylo další sdělení: Co rozbijete, to zaplatíte. A do třetice stálo na zažloutlém papíru tiskacím písmem: Kupující nemá vždycky pravdu. Tu mám já. Rozhodně zajímavý přístup k zákazníkům. Pochopila, že tohle nebude tak snadné, jak doufala, a zkusila to znovu.