Ve jménu minulosti (Ukázka, strana 99)

byla všecko. Možná jsem měl být víc opatrný, víte, ale nenapadlo mě, že by…, ne, já ji znám, nikdy by si s nikým jiným nezačala.“ „Rozumím. A ještě k tomu muži, u kterého uklízela. Jak o něm mluví?“ „Vlastně nijak. Občas mi vyprávěla o jeho obrazech. Prý jim sama nerozuměla, ale on je do nich úplný blázen. Studuje knihy o malířích, některé malíře se prý snaží i napodobovat, a maluje hlavně žlutou barvou. Jo. Žluté tam má nejvíc. To vždycky Chantal opakuje, že v tom baráku je všecko nejvíc žluté a bílé. Jako slunce.“ „Nikdy si k ní nic nedovolil?“ „Ne. Rozhodně ne. Hned by mi o tom řekla. Jak říkám, Chantal je slušná žena. A víte, že jsem se jí jednou ptal na to samé? Jen se smála a řekla něco v tom smyslu, že on se o pozemské věci nezajímá, že ho zajímají jen nadpozemské věci, jako umělecké, víte, a že by se za nějakou uklízečkou ani neotočil. Ale abyste si nemysleli, podceňovala se, je totiž moc hezká. Moc. Chlapi se za ní otáčeli a otáčejí, ale nepouštěla si je k tělu, nikdy, když nepočítám sebe. Mám štěstí.“ „Jakým jezdí autem?“ „Bílým Renaultem. Chcete značku?“ „Ano, děkujeme.“ Nadiktoval značku auta, kterou znal zpaměti, a vyhrkl: „Už mě nenapínejte. Víte vůbec něco, nebo jen sondujete? Vybourala se?“ „Zatím sbíráme informace, sondujeme, pane Gaillarde, každá drobnost může být při pátrání důležitá. Nevybourala se, už jsem vám to říkala. Buďte prosím ještě chvilku trpělivý. Stalo se někdy dříve, že nepřišla v noci domů?“ „Co si o ní myslíte? Nic takového se nikdy nestalo. Už jsem vám říkal. Vždycky spí doma. Se mnou. Nechodila a nechodí do barů ani do hospod, je tak trochu domácí puťka, ale to mi nevadí.“ „Má nějaké nepřátele?“ 98