Úterý. To je za tři dny. Sakra. Lourdes se na Feldmana mračí, že by mu mohla vypálit díru do zátylku. „To je ale manipulativní zmetek, co?“ „Tak jo, Lourdes,“ prohlásím, ještě pořád napumpovaný adrena linem, „chceš do toho jít? Pak to uděláme po mém.“ Postaví se ke mně čelem. „Takhle to nefunguje.“ „Ukradla jsi mi život. Připravila jsi mě o všechno.“ „Už jsem ti vysvětlila…“ „A jestli mi zbývá jen pár týdnů, pak mi pomůžeš.“ Nad hlavami nám krouží hejno racků a od severu se prudce zvedne vítr. „Poslouchej, Harte,“ zavrčí Lourdes. „Jsem anděl nejvyššího řádu; rozumíš mi? Můžu ti to usnadnit, nebo zkomplikovat. A právě teď? Teď ti to chci úplně znemožnit.“ Vyhodím míč do vzduchu a chytnu ho. „Mám nápad.“ Vypadá ostražitě, nebo jako by se jí udělalo špatně. S tou její novou lidskou tváří, na kterou si ještě pořád zvykám, to lze těžko posoudit. „Jaký?“ zeptá se. „Mohli bychom si pomoci navzájem.“ „Už jsem ti vysvětlila, že svůj život nemůžeš získat zpátky. Pro sím, nenuť mě to už opakovat.“ Na rtech mi pohrává úšklebek, zatímco si nadále házím s míčem. „To jo, ale v tom je právě ten chyták. Nežádám zpátky svůj život.“ Překvapí ji to a přinutí se položit mi otázku, kterou, jak dobře vím, pokládat nechce. „Co si teda přeješ?“ „Co jsem si přál od začátku. Šanci získat zpátky Ruby.“ „To je stejné…“ „Ne, není,“ utnu ji. „Hele, beru, že přijdu o své vzpomínky. Beru, že musím žít v tomhle těle až do… no, do smrti. Ale to neznamená, že se nemůžu pokusit Ruby přimět, aby pochopila, co se stalo. Nikde není psáno, že z nějakého důvodu nemůžu najít způsob, jak jí prozra dit, že jsem ještě pořád tady, než ze mě nakonec nezbude nic. A vím, co jsi říkala. Že to nejde obejít a kdovíco ještě, ale musím to zkusit.“
~ 98 ~