ŽENA VE MNĚ
Už jsem to dál nedokázala snášet, a tak jsem s jednou kamarádkou utekla do Arizony. Shodou okolností chodila s Justinovým nejlepším kamarádem a rozešla se s ním přibližně ve stejnou dobu jako Justin se mnou, a tak jsme se rozhodly někam si vyjet a od toho všeho vypadnout. Našly jsme se a řekly si, že všechno hodíme za hlavu. Vzhledem k tomu, čím vším si prošla, měla ta kamarádka také zlomené srdce, byla zoufale smutná a osamělá a já byla za její přátelství vděčná. Řítily jsme se pouští kabrioletem se staženou střechou, nebe nad námi bylo plné hvězd a vítr nám cuchal vlasy – neměly jsme puštěnou žádnou hudbu, kolem nás svištěl jen zvuk noci. Jak jsem tak sledovala silnici, která se táhla před námi, najednou mě zaplavil tajuplný pocit. Už tak dlouho jsem se nezastavila, jako bych neměla čas se pořádně nadechnout. A v té chvíli, tam v té poušti mě cosi naplnilo – hluboká krása, nadpozemská a plná pokory. Podívala jsem se na kamarádku a uvažovala, jestli mám něco říct. Ale co by to tak mohlo být? Něco jako: „Věříš na mimozemšťany?“ A tak jsem mlčela a dlouho tam jen tak seděla a vnímala ten pocit. Pak jsem přes vítr zaslechla její hlas. „Cítíš to?“ zeptala se. Podívala se na mě. „Co je to?“ Ať už to bylo cokoliv, cítila to taky. Vzala jsem ji za ruku a pevně stiskla. Básník Rúmí říká, že poranění je místem, kterým do vás vstoupí světlo. Vždycky jsem tomu věřila. To něco, co jsme tu 97