Sociopat (Ukázka, strana 99)

Pokud nezačne mluvit teď, tak to potrvá zase dlouho, než se znovu dostaneme do tohohle bodu. „Každý si projde něčím traumatickým.“ Neurčitá odpověď, ale dá se s ní pracovat. „Ne každého to pak donutí vystudovat medicínu. To muselo být něco hodně traumatického,“ zasmála jsem se. Věděla jsem, že ho to rozesměje taky. Suchý humor patřil k doktorům. „Mít takovou matku, jako jsem měl já, by donutilo i rybu na souš.“ Takže problémy zaviněné matkou. Všichni si dělají srandu z žen, že mají tyhle problémy a jsou pak lehkou kořistí, ale nikdo už nemluví o ublížených klucích, kteří se přes svoje traumata nikdy nedostanou. Ti pak vychovají další generaci žen a kruh se uzavře. Doufala jsem v něco lepšího. Nějaké zajímavější problémy, ale tohohle se dalo lépe využít. „Možná kdyby se potkala s mým otcem, tak by si rozuměli.“ „Ona si nerozuměla ani sama se sebou.“ Tomu jsem se musela smát. Upřímně. Připomnělo mi to, jak táta křičel tolik, až mlel úplný sračky. Čím víc řval, tím míň to dávalo smysl a já se prostě musela smát. A to ho nasralo ještě víc a řval z frustrace. Byl to nekonečný cyklus výsměchu a nasrání. Málem jsem si pomyslela, že mi to chybí, ale to nikdy nebude. Jediné vzpomínky, co na něj mám, byly zlé, protože ve chvíli, kdy už nevěděl, co říct, vyplodil takovou věc, že jsem ji slyšela ještě týdny poté, co to vypustil z pusy. Našel ta nejhorší slova, kterými s jistotou vždy zasáhl cíl. Zvonila mi v uších a vypichovala všechno špatné, co jsem na sobě viděla a co na mně očividně viděl i můj otec. „Tak to by si s mým otcem rozuměla stoprocentně.“ „Chybí vám někdy?“ zkušeně stočil pozornost zpět na mě. 98