Zlo skryté v nás (Ukázka, strana 99)

„Panebože!“ vyjekla Ludmila a co nejrychleji, jak jen to bylo pro ni možné, což nebylo příliš rychle, přispěchala ke starci, „Lojzo, co to zase vyvádíš?!“ Odvedla muže z místnosti. Během její nepřítomnosti Adam s Hedvikou probírali, jestli by se neměli nenápadně vytratit, shodli se však, že by takové chování působilo neslušně. Když se Ludmila vrátila, zasypala své hosty nekonečnými omluvami: „Pardon, omlouvám se vám, Lojza, totiž můj manžel, on po obědě obvykle spí. Dlouho se nestalo, že by se probudil tak brzo. Trpí Alzheimerem, víte?“ Oba přikývli. „V pořádku, přece se nic nestalo,“ snažila se utěšit sousedku Hedvika. „Je s ním těžké pořízení. Stárnu a nevím, jak dlouho se o něj ještě budu schopná postarat. Syna máme až v Americe a nikdo jiný tu pro něj není.“ Nevěděli, co říct. Adam raději změnil téma. „Jedna věc by mě zajímala. O předchozích majitelích našeho domu jsme slyšeli jen něco málo, co nám o nich můžete povědět?“ „Trefa,“ pomyslela si Hedvika, které bylo jasné, že touto otázkou Adam dokonale odvedl pozornost od předchozí situace. Ludmile se rozzářili oči. „No, to je teda věc. Předpokládám, že už víte, jak dopadli.“ Jeden po druhém kývli na souhlas. „Byli moc hodní. On, Ctibor, stejně tak se jmenuje i jeho syn, pracoval jako vědec. Nikdy jsem nepochopila, co přesně dělal. Alžběta, jeho žena, víte, ona mi jednou vyprávěla, že snad hledá léky pro nějaké nemoci, nebo něco v tom smyslu. Dlouhá léta byli spokojená rodina,