žebra. „A tady,“ pohladí mě po tváři. Odvrátím se od něj. „Tak mi nezkoušej tvrdit, že jíš,“ nasadí nebezpečný tón. „Když to očividně není pravda!“ V sále se rozhostí ticho. Měla bych něco říct? Že pokaždé, když jsem se zkoušela najíst, zvedl se mi žaludek a já vydávila jeho veškerý obsah? „Možná bychom s tím měli hned něco udělat,“ pronese po chvíli a otočí mi hlavu jeho směrem. Pomalu mi navede ruku ke svým kalhotám a přejede si mou dlaní po tvrdé bouli. S vytřeštěnýma očima zavrtím hlavou. „Ne…“ vydechnu potichu, v očích paniku. „Asi jsem se přeslechl?“ oči mu potemní. „Ne tady, prosím!“ naléhám. Jedna věc je nechat se zneužívat v soukromí, druhá pak v přítomnosti několika dalších lidí. Jemu je to ale očividně úplně jedno. „Klekni si.“ Stále ho očima prosím, aby to nedělal. „Klekni si!“ zopakuje a jeho hlas rezonuje síní. Rozhlédnu se kolem. Sluhové taktně dělají, že tady vůbec nejsou a zírají do prázdna. „Prosím,“ šeptám stále dokola, zatímco klesám na kolena. „Jen do toho,“ pobídne mě a opře se. Pozoruje, jak mu se skloněnou hlavou rozepnu přezku a sundám pásek. Pomalu rozepínám jednotlivé knoflíky na kalhotách. Užívá si to. Užívá si můj strach a bezmoc. Naposledy k němu prosebně zvednu zrak. „Pro tenhle jediný pohled bych vypálil celá města,“ samolibě se usměje a chytí mě za vlasy. Tiše zasténám na protest. „Otevři pusu,“ zašeptá a přitáhne mi hlavu blíž. „Nestyď se.“
98