„I kdybych připustil, že proroctví je pravdivé a stále platné,“ uvažoval Rven nahlas, „nemůžu přece jen tak změnit své rozhodnutí.“ „Žádné jsi zatím neučinil, Rvene. Alespoň ne veřejně. Rada ještě neproběhla.“ „Jako člen rady dobře víš, jak dopadne. Já Radvana na žádnou výpravu nepustím a Tobiáš se vrátí domů. Ti, co už nevěří v proroctví, ode mě žádné jiné rozhodnutí neočekávají.“ „A co ti, kteří stále věří?“ „Ti jsou v menšině, Olene.“ „Ale co když je proroctví pravdivé? Co když se tvé vidění stane skutečností, pokud nebudeme mít Černý šíp?“ „Budu muset ještě přemýšlet. Pořád mi do začátku rady zbývá trocha času.“ „To udělej, Rvene. Třeba si vzpomeneš ještě na něco dalšího ze svého vidění, co ti v tvém rozhodování pomůže. Pokud jsem to pochopil správně, tak už mě tu nebudeš potřebovat,“ řekl Olen a zvedl se ze židle. „Jak jsi řekl, potřebuji si to ještě celé promyslet. Ale děkuji ti za tvůj čas i za tvé rady.“ „Tvé rozhodnutí nebude lehké, Rvene. Rozhoduješ za nás za všechny o osudu naší říše.“ „Já vím.“ „Řekl jsi mi, že ti, co nevěří v proroctví, už tvé rozhodnutí znají,“ řekl Olen, když už stál u dveří. „Ano.“ „V tom případě určitě víš, jaké rozhodnutí udělá Radvan, pokud ho nepustíš na jeho výpravu. Znáš ho, je tvrdohlavý.“ „Ano, máš pravdu, znám ho,“ řekl Rven a usmál se. „Tak ber v úvahu i toto,“ podotkl Olen a zavřel za sebou dveře.
, 97 .