R EBECCA R AISIN
bohužel zemřel a cena vystřelila vzhůru. Byl to jeden z největších portrétů, jaké kdy vytvořil, a každý tah štětce byl červený, čímž se výrazně odlišoval od zbytku jeho děl. Ale teď ho nikdo nemohl najít, dokonce ani já. Když mi ho Joshua sebral, vyptávala jsem se neskutečného množství lidí, ale bylo to zbytečné. Ať už Tristan mluvil s kýmkoli, dotyční mé tajemství neprozradili, za což jsem jim byla vděčná. Zároveň mě dojalo, že jim na mně záleželo natolik, aby pomlčeli o katastrofě, která mě dostala do takové trapné šlamastyky. Také mě však znepokojovalo, jak se Tristan o té malbě vůbec dozvěděl. Čím rychleji na ni zapomene, tím lépe, ale podle odhodlaného způsobu, jakým držel ramena, jsem poznala, že se nespokojí s žádnou vyhýbavou odpovědí. Jak bych mu mohla říct, že mi ji ukradl Joshua, a nevypadat přitom jako husa? Roky mi trvalo, než jsem si vybudovala pověst obchodnice s kvalitními starožitnostmi, takže čím méně lidí se dozví o tom, jak jsem byla pitomá, tím lépe. A už vůbec jsem o tom nechtěla vykládat neznámému muži. „Tak co?“ zajímal se a upřeně mě sledoval. „Co tak co?“ Založila jsem si ruce na hrudi. „Proč se vás všichni snaží chránit?“ Na to se dalo odpovědět jen velmi neurčitě. „Pojďme se projít,“ vybídla jsem ho. Přešli jsme přes Pont d’Iéna, až jsme se dostali ke vchodu do Trocadérských zahrad, kde voda z fontán stříkala do vzduchu jako šampaňské. „Starožitníci jsou úzce propojená skupina a vzájemně o sebe pečujeme, víc v tom není,“ ujistila jsem ho a doufala, že díky tomu snáze pochopí, mezi jaké lidi se dostal. A i když mezi námi panovala ostrá konkurence, my Pařížani jsme vždy drželi při sobě a o osobních 97