V druhé půli dvacátého století přichází ve vývoji výtvarného umění nástup tzv. konceptuálního a postmoderního umění. Redefinují se všechna doposud uznávaná pravidla a hranice. Tento proces můžeme vnímat jako rozporuplný. Na jedné straně povaha konceptuálního umění vytváří další bariéru pro ty, kdo nemají nástroje pro jeho rozpoznání, protože porozumět mu vyžaduje ještě větší množství výše zmíněného kulturního kapitálu — většina lidí není vzdělána způsobem, aby tomuto typu umění uměla porozumět. Na druhou stranu se svět umění stále víc demokratizuje díky snazšímu přístupu k němu, a to díky možnostem masivní reprodukce, nejdříve mechanické a následně i digitální. Tyto procesy už v roce 1936 předznamenává Walter Benjamin ve svém dnes již klasickém eseji Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti.35 Pojednává o vlivu mechanického reprodukování uměleckých děl a diskuzi rámuje kontextem vzniku dvou nových způsobů vidění a napodobování reality: filmu a fotografie. V návaznosti na Benjaminovo dílo vznikl v roce 1972 dokumentární seriál televize BBC s titulem Ways of Seeing (Způsoby vidění),36 ukazující proměny funkce a působení výtvarného umění v industriálních moderních společnostech, který natočil jeden z průkopníků teorie obrazu John Berger. Vynález filmové kamery změnil náš způsob vnímání nejen těch děl, která vznikla dříve než možnost zapsání obrazu na filmový pás, ale také uměleckých děl obecně. Zmizela nerozlučitelnost díla a místa, kde se ono dílo nachází. Mechanická reprodukce obrazu skrze kamery, říká Berger,
98