vojenství za jeho nerozhodnost. Velmi se v bulharské záležitosti angažoval metropolita Isidor.375 Rozhodující bylo samozřejmě stanovisko Alexandra III.; a ten – řečeno s Lamsdorfem – zůstal v poměru k sofijskému regentství „dynamitníkem“.376 Dokumenty carské vlády, vypracované po ztroskotání Kaulbarsovy mise – nepublikovaný imperátorský manifest i zveřejněná oficiální deklarace z 23. listopadu a 10. prosince377 –, tvrdošíjně opakovaly nepravdivé a kompromitované teze. Bulharský režim byl označován za vládu „menšiny radikálních agitátorů“, utiskující lid a změnivší zemi v „ohnisko anarchie, revoluce a nepřátelství k Rusku“. Carská vláda slibovala sice usilovat o dosažení svých cílů „výlučně mírovými prostředky“, cíle samy ovšem zůstávaly stejné: považujíc „za svou povinnost starat se o zachování klidu na Východě, imperátorská vláda má v úmyslu i nadále zaměřit své úsilí k odstranění Bulharsko tížícího jha a k obnově zákonného pořádku v zemi“. Neochotu k jakémukoliv kompromisu dobře ilustroval neúspěch snah velvyslance Nělidova. Nělidov, jak víme, se pokoušel přesvědčit Alexandra III. o škodlivosti otevřeného vměšování ještě před svržením Battenberga. Nesouhlasil i s Kaulbarsovým postupem, odsuzoval vojenské vzpoury jako „lehkomyslné a nevčasné“.378 Nyní, v zimě 1886–1887, podnikl vlastní akci – pokus o kompromis mezi regentstvím a cankovci i mezi Sofií a Petrohradem. Pomáhal mu diplomatický zástupce Porty v knížectví Gabdan-paša, údajně velvyslancem podplacený, a také pravoslavný exarcha. Cankov byl pozván do Cařihradu k jednání se zplno mocněnci Sofie. Dobře obeznámen se smýšlením cara a vlivem krajních expanzionistů formuloval Nělidov ve zprávě do něvské metropole svůj záměr hodně opatrně: „Dělám si malou naději na praktický úspěch. Nicméně považuji příjezd Cankova za užitečný – s ohledem na morální dojem v Evropě i na regentství a také na opozici, která tím dostane povzbuzení.“379 Do Sofie ovšem velvyslanec vzkazoval něco jiného: Rusko neusiluje o okupaci již proto, že není na válku připraveno a stála by proti němu celá evropská koalice. Je ochotno přiznat knížectví samosprávu, chce
375 V. N. Lamzdorf, Dnevnik, 1886–1890. Moskva 1926, s. 10n. 376 Tamtéž, s. 37. 377 Viz K. P. Pobedonoscev i jego korrespondenty. Moskva 1923, sv. 1–2, s. 608; Tatiščev, s. 475–476, 488–489. 378 ARCB, dok. č. 36. 379 Nělidov Giersovi, 2. 1. 1887; ARCB, dok. č. 143.
98