Žít dál (Ukázka, strana 99)

Sundá si sako, rozprostře ho nalevo od chačkaru – blíž k srdci kamene. Sedí tam dlouho, opřený o jeho chladné rameno. Dělí se o poslední novinky. Satenik bude mít brzy zkoušky, studuje na doktorku. Je to těžké, ale líbí se jí to. Našla si ženicha, je to dobrý a chytrý chlapec, ale z vesnice Movses. To je až na hranici, denně se tam střílí, ale co se dá dělat, ostatně kde se dneska nestřílí? Když odvypráví všechny novinky, ztichne. Snaží se nerušit večerní blaženost smutnými myšlenkami, ale stejně se nakonec vrací k tomu dni, kdy žena se synem zemřeli. Vzpomíná, jak si Mamikon hrál na dvoře, když začalo ostřelování. Jak Marina vyběhla, aby ho odvedla do sklepa. Jak vzápětí na dvůr dopadla bomba. Jak je pohřbívali v jedné rakvi – složili na jednu žalostnou hromádku všechno, co se jim podařilo sesbírat. Jak potom Satenik řadu nocí nespala a jednou si vzala máminy nejlepší věci: lehké šifonové šaty, elegantní kožené sandály na vysokém podpatku, zlaté šperky – a vyšla si do Berdu. Šla jako nějaký provazochodec s rozpřaženýma rukama, jinak by se na podpatcích neudržela. Šla a usmívala se. Mišik se vydává na cestu domů, když se nebe potáhne zimomřivou večerní temnou modří. Na rozloučenou se chačkaru a starému dubu pokloní. „Děkuji, že jste mi nechali alespoň dceru, jaký by měl můj život jinak smysl?“ děkuje pokaždé, když obchází úpatí Obrovy skály, aniž se zamýšlí, ke komu přesně se obrací. Rychle houstnoucí nebe semkne 97