1180–1185 Války samurajů však hodlal jejich postup s 50 000 vojáky zadržet. Uvědomoval si však, že v případném střetu na rovném terénu bude rozhodovat početní převaha Heike, a proto se rozhodl vlákat je do pasti v členitém terénu poblíž průsmyku Kurikara, kde by obtížné podmínky zvýšily jeho naděje na úspěch. Poté, co se rozhodl k této taktice, dojel do nejbližší svatyně, aby se pomodlil za vítězství. Velmi jej potěšilo, že byla zasvěcena bohu války Hačimanovi, což považoval před bojem na život a na smrt za dobré znamení.157 Pak nasedl na koně a vyrazil do bitvy. Zatímco se modlil, přiblížilo se vojsko Heike (podle současných historiků patrně nemělo celých 100 000 vojáků, nýbrž zhruba polovinu, disponovalo nicméně minimálně dvojnásobnou, možná až pětinásobnou, převahou nad Jošinakovými silami), které bylo rozhodnuto vynutit si cestu klíčovým průsmykem v provincii Eččú, jehož ovládnutí by jim umožnilo z nechráněné severní strany napadnout Šinano. Bitva, k níž došlo 2. června 1183, začala standardním způsobem. Obě vojska zaujala svá postavení asi 300 metrů od sebe a vyčkávala na první krok protivníka. Pak z řad Gendži vyrazilo 15 jezdců, kteří vystřelili speciální bzučící šípy s tupou špičkou jako výzvu nepříteli (tyto šípy neměly nepřítele zabít, ale ukázat mistrovské umění střelce, který je úmyslně střílel tak, aby prolétly co nejtěsněji kolem protivníka a donutily jej přijmout souboj). Heike odpověděli stejně, 15 jich vyrazilo a vypálilo své šípy, záhy se přidali další, až se v rituálním boji střetlo na 100 mužů, jejich souboj však připomínal spíše lukostřeleckou soutěž než skutečnou bitvu. Vše ale bylo součástí Jošinakova plánu. Tato ukázka vojenského rituálu a lukostřelby měla jeho armádě získat čas. Zatímco se obě vojska bavila pohledem na tuto podívanou, překonaly dva Jošinakovy sbory skaliska a příkré svahy, až se objevily na bocích armády Heike v průsmyku Kurikara, kde ji nyní ohrožovaly shora. V táboře Heike vypukl zmatek, svahy po svých stranách považovali za neschůdné, takže když se zde objevil doslova les bílých praporců, byli naprosto zaskočeni. V tu chvíli vyrazilo Jošinakovo hlavní vojsko zahrazující jim cestu průsmykem bojový pokřik a za soumraku se vyřítilo do útoku. Podle tradice prý Jošinaka také nechal přivázat hořící 157
Tamtéž, s. 360.
98