Pozdní návrat
Petr vystoupil z autobusu na zastávce s oprýskanou kovovou cedulí Světlice. Tahle cedule tu byla už když chodil na základku a už tenkrát se mu zdála stará. Jeho kroky se pomalu ploužily po prašné cestě, která se táhla mezi poli a starými domy. Dnes se ale na rodnou vesnici díval jinak, byla odcizená a připomínala mu filmovou kulisu, v níž se ocitl omylem. Sám nevěděl, co tu vlastně hledá. Chtěl utéct pryč z města, ale tady nic nenalézal. Cestou k rodnému domu si v hlavě přehrával tisíce vzpomínek. Mrzelo ho, že mu neotevře maminka, která mu uvařila horký čaj a dívala by se na něj soucitnýma očima. Když dorazil k domovní brance, nerozpakoval se a otevřel. Věděl, že branka nebývala zamčená nikdy, a nebylo tomu tak ani dnes. Došel přes dlážděný dvorek ke dveřím a styděl se zazvonit. Nakonec ale zvonek stiskl.
9
„Už jdu,“ ozvalo se zevnitř rozmrzelým hlasem. Za chvíli se otevřely dveře a stál v nich Petrův otec. Stejně málomluvný, ale se ztraceným výrazem v očích, který se zdál být vzdáleným odrazem muže, kterého Petr kdysi znal. Jeho sílu mu vzala smrt matky a samota. „Můžu dovnitř?“ zeptal se tiše Petr. „Bránit ti nebudu,“ pustil ho otec dovnitř. Petr opatrně vstoupil do domu a vešel do kuchyně, kde chyběla ženská ruka. Jeho pohled se zastavil na sporáku, na němž
96