RADIKALITA NERADIKÁLNOSTI Matěj Metelec
„Rány, jež instrumentální rozum uštědřuje nerozumnému celku lidstva, je možné vyléčit větším, nikoli menším důrazem na rozum,“ píše v prvním svazku Poznámek k literatuře Theodor W. Adorno. Kam vede pokus zažehnat chlad racionálního světa iracionalitou, podle německého filozofa sdostatek demonstroval fašismus. Zahojit zranění způsobená instrumentální racio nalitou pomocí racionality kritické patřilo k hlavním úkolům, jež si Frankfurtská škola, jejímž nejslavnějším představitelem Adorno byl, vytyčila. Zmíněný důraz na rozum souvisí s posunem, díky němuž byli „frankfur ťané“ označeni za marxisty. Provázel to i postupný přesun ohniska jejich zájmu z oblasti ekonomické a sociální, a tedy vykořisťování, do sféry kultury, v níž nalézali manifestaci „řízeného světa, standardizace a věčné stejnosti“. Uměním,
Theodor W. Adorno Poznámky k literatuře I přeložili Alžběta Dyčková a Marek Kettner Karolinum, Praha 2024 312 stran
96
o němž Adorno psal nejvíce, byla hudba — v mládí studoval skladbu u avantgardisty Albana Berga. Jeho Poznámky, jež tvoří příležitostné texty, z nichž téměř polovina vznikla původně jako rozhlasové před nášky, však ukazují, že podmanivě dokázal přemýšlet také o literatuře. Nadto na tomto úseku kulturní tvorby vyvstávají aporie kritické teorie jasněji i pro ty, kteří nejsou hudebníky. VYSOKÁ MODERNA A MASOVÁ KULTURA
V programatickém textu „Esej jako forma“, který celý svazek otevírá, Adorno prohla šuje, že „v Německu esej vzbuzuje odpor“. To už možná neplatí, jisté však je, že ještě v padesátých letech, z nichž většina pří tomných textů pochází, byl tento žánr stále doma spíše ve Francii či Anglii. Což je znát rovněž na tom, že i v českém prostředí, his toricky formovaném převážně německými vlivy, si s esejem stále tak úplně nevíme rady. Adornova emfatická chvála eseje připo mene v lecčem jeho staršího přítele Waltera Benjamina, který si v roce 1940 vzal život, když prchal z Francie před nacismem. Esej je podle Adorna „radikální ve své neradi kálnosti, ve své fragmentárnosti, v zdržení se jakékoli redukce na princip i v akcen tování částečného oproti totálnímu“. Na rozdíl od vědy nebo katedrové filozofie se „nesnaží hledat věčné v proměnlivém a vydestilovat je z něj; chce naopak zvěčnit pomíjivé“, a tak „setřásá iluzi prostého a v základu logického světa“. Esej vyjadřuje neidentitu příznačnou pro moderní dobu, a je tak jejím vrcholným žánrem ze stejného důvodu, proč v současném románu už ne může fungovat klasický vypravěč: „[…] roz padla se identita zkušenosti, kontinuální a artikulovaný život, který jedině dovoluje vypravěčský postoj.“ Význam eseje v moderní době je zkrátka symptomem odcizení, které přináší masová kultura. Ta působí v Adornově podání dojmem čehosi výrazně horšího, než je tradiční ekonomické vykořisťování. Jeho ve své podstatě kulturní pojetí kritické
teorie, kladoucí důraz na to, že v moderní době „vztahy mezi lidmi nejsou bezpro střední“, implicitně předpokládá, že kdysi takové snad byly. Jestliže Adorno nikoli ne právem tvrdí, že „od té doby, co buržoazní umění funguje tak, že si umělci musí vydělat na živobytí bez mecenášů, uznali umělci vedle autonomie zákona formy tajně zákon trhu a produkovali pro konzumenty“, je namístě se ptát, pro koho a s jakými pohnutkami tvořili v době mecenášů. Navzdory tomu, že Adorno je přesvěd čen o bytostném odcizení, které přinesla modernita, je příznivcem a obhájcem moderního umění. Ať už píše o Josephu von Eichendorffovi, Heinrichu Heinem, Paulu Valérym nebo Samuelu Beckettovi, hledá v jejich tvorbě společenské obsahy, které jsou k modernitě coby epoše kritické. A právě představitelé vrcholné moderny jako Valéry, Proust nebo Kafka dokážou její rozpory artikulovat lépe než nominálně právě k tomu předurčený socialistický realismus. V hodnocení těchto dvou literár ních proudů spočívá Adornův spor s mar xistickým estetikem Györgym Lukácsem. Ačkoli se přímé polemice s Lukácsem věnuje Adorno pouze v jednom z nejrozsáh lejších esejů, jedná se o jednu z implicitních nosných linií celého souboru. ADORNO A LUKÁCS
Maďarský filozof György Lukács patří k zakladatelům proudu, jemuž se obvykle říká „západní marxismus“. Ve skutečnosti se v meziválečném období jednalo spíše o marxismus středoevropský (a v postavě Antonia Gramsciho také italský), který do vlastní západní Evropy doputoval až po druhé světové válce. Ve své podstatě tato heterogenní tradice spojuje „východní přísliby“ bolševické revoluce s úsilím učenců, kteří sami pocházeli z buržoazního prostředí, dodat marxismu filozofickou hloubku, kterou postrádal v období Druhé internacionály. Lukácsovu slávu coby marxistického filozofa založila kniha Dějiny a třídní
Kritiky