o ní vyprávíme. Kvůli tomuhle pocitu směšnosti jsem ale ob čas váhala. Během plukovníkova svědectví jsem přemýšlela nad tím večerem, kdy chumelilo, a na chvíli jsem zalitovala, že jsem se nechala přemluvit, nikoli kvůli tomu, že jsem se vrátila na svoje místa, ale kvůli tomu, že jsem pochopila, že nábojnice zaseknuté mezi dlažebními kostkami bude těžké vydolovat. Hrozně těžké. Pak jsem myslela na ten proslulý obraz hrdinů, kteří ze sebe před odjezdem dělají blázny, aby nemuseli opustit Ithaku, nebo těch, kteří mezi skalisky žádají o odejmutí kalichu, aby si ho nemuseli přiložit ke rtům, a říka la jsem si, jak směšné bylo se domnívat, že to bude komplexní úkol. Nebude ani komplexní, ani náročný, naopak, sběr ma teriálu bude jednoduchý a půjde hodně rychle, do velké míry podle Bobova scénáře, který byl jinak podobný scénáři, jaký dostali moji kolegové Sorina Cuza, Bill Buchner, James Ferenc a David Čech, kteří byli na cestu do vlasti svých rodičů vyba veni stejným vzkazem. Hledali pozitivní, zářivý příběh, výji mečné okamžiky v katastrofálním průběhu historie. Pokud se mě týkalo, žádný problém. Kromě toho jsem tu měla Margari du Lotu. Moje kolegyně byla i nadále nepostradatelným člán kem celého procesu. Když jsme jeli po Avenida Fontes Pereira de Melo, řekla jsem nahlas: „Já s tebou naprosto souhlasím, Margarido. Jednou v budoucnu se bude na všechny, úplně na všechny, vzpomínat. K čemu by to čekání jinak bylo? Třeba už se na nás všechny vzpomínalo v minulosti, ještě dávno před naší existencí.“ Margarida šla ještě dál. Řekla: „Děkuju, Ano Marie. Kdybych tomu nevěřila, řekla bych rovnou Migelovi, ať mě odveze nahoru na most, abych mohla skočit.“ Uháněli jsme dál. Já si ale Migelovi řekla o něco jiného. „Zastav mi tady u kraje, hned teď.“ Miguel Ângelo byl do řízení svojí Vitary tak ponořený, že mě neslyšel. Konečně zajel k chodníku a já si vystoupila. Rozloučili jsme se.
97