Neonový démon (Ukázka, strana 99)

„Celá po vás.“ „Snad ne celá.“ „Obávám se, že ano.“ „Předpokládám, že tohle je naposledy, co se vidíme.“ „Netvrďte mi, že se vám bude stýskat.“ „To vážně nebude.“ Celou dobu jsme spolu mluvili šeptem a on se na chvíli zapomněl a hlasitě se zasmál. „Řekněte mi jednu věc.“ Konečně jsem otevřela oči. „Co bylo v té obálce? V té od mé matky.“ „Rozloučení,“ řekl konejšivě. „A vysvětlení. Ale to vy už víte.“ Přikývla jsem. „Dobrou noc,“ naposledy zašeptal a nenápadně se vykradl pryč z pokoje. Už nějakou dobu jsem tušila, co bylo v oné obálce a proč ji tehdy pan Krysa chtěl. Moje matka umřela a já o tom ani nevěděla. Umřela sama? Ne, byla s ní moje sestra. Moje maličká sestřička. I ona mi o mnoho let později poslala dopis. Dopis, ve kterém se mi omlouvala a ve kterém mi vysvětlila, proč nebyla na mé svatbě ani u mého porodu. Když jí bylo sedmnáct, když jsem ji viděla naposledy, i ona se do něj zamilovala. A on se zamiloval do ní. Jenomže ona mě milovala mnohem víc, než by on kdy dovedl. Proto se už nikdy nevrátila. Nevrátila se dokonce, ani když jsme se po letech konečně rozvedli. Když jsem čekala druhé dítě s nějakým neznámým. S někým, kdo na mě tehdy nebyl zlý, kdo na mě nebyl sprostý, kdo mi nelhal a kdo mi nesebral celý můj život. S někým, na kom 98