a sekundové výplně a který v kompozičním prostoru, jenž je jinak těmito intervaly definován, pomáhá subjektivitě nalézt řeč, která se tímto zbavuje okovů. Schumannovo ingenium se však nezastavilo u symboliky afektu, nýbrž strukturálně posunulo kritický interval septimy do centra. Je to naznačeno už ve vzájemném sledu konců a začátků frází v pasáži „Jásat nebo plakat – je mi“ (Jauchzen möcht’ ich, möchte weinen);38 při slově „hvězdy“ (Sterne) se interval septimy zmocňuje vokálního hlasu a konečně před slovy „už je tvoje, už je tvá“ je variován doprovodnou frází klavíru tak, aby byl motivický průběh identický s citovou křivkou. Píseň krajního výboje je klavírní písní, vracející se po každé vlně ke klidnému základu, a jen jemu vděčí za závratnost, která se uvolní až ve forte obou hlasů. Prostřední věta „chtěl bych se radovat, chtěl bych plakat“ přidává k pádícímu akordickému doprovodu protihlas, který je opět jen naznačen, aniž by věta byla přerušena. Závratnost stoupá až k vrcholu, kde je před slovy „vidím v lunném třpytu jít“ (Mit dem Mondesglanz herein)39 vypuštěna část taktu. Opakování první strofy vede k vrcholu nejenom harmonickými a melodickými variacemi, nýbrž i tím, že se na rozhodujícím místě přidává kontrapunkt středního oddílu, teprve nyní zcela volný a naplněný, a přenáší se do dohry, v níž tento motiv, skutečný jásot, zanechává vše ostatní za sebou a zapomíná je.
38 39
J. von Eichendorff: Věčný poutník stesk, báseň „Jarní noc“, s. 94. – Pozn. překl. Ibid. – Pozn. překl.
98