KAPITOLA 3: ROZCESTÍ Dolejš stál v okně a močil přímo na dav nakažených. Náramně se bavil, jak k němu bestie vztahovaly bílé, kostlivčí ruce. Šeřilo se a napětí v místnosti stoupalo. Už dávno umlkly zoufalé výkřiky plné bolesti a všem bylo jasné, že pouze oni jsou jedinými příčetnými bytostmi v celé budově. Příčetnými… zčásti a zatím. „Co to do prdele děláš? To ty hajzly ještě provokuješ?“ křikl na něj Krupička. „Když se mi chce chcát, budu chcát,“ odsekl výsměšně Dolejš. „Aha. To je všechno? Tohle jenom dokážete? Hádat se a močit z okna? A to jste nás měli vést? Blbci,“ ozval se razantně jeden z civilistů. „Stejně jsme v prdeli. Jak se chcete odsud dostat?“ vyjektal ze sebe další muž, asi třicetiletý, kudrnatých vlasů s náznakem knírku. Vzápětí se rozvzlykal. Trčeli tu téměř celý den a jejich situace se jevila beznadějnou. Místnost obklíčili nakažení. Slyšeli jejich chrčení, doprovázené hrozivým škrábáním na dveře. Všechny utečence sužovaly hlad i žízeň. „Vypal už od toho okna, idiote!“ zařval na něho Mrákos. „Naser si!“ „Přemýšlej, debile, jestli jsi toho vůbec schopnej. Nevidíš, jak jdou po tobě? Je jich celý stádo.“
98