98
matthew blake
Na romány nemám výdrž. Na poezii nemám duši. Budu si muset vystačit s tímhle. Na začátku každého týdne sem po vzoru Pepyse zaznamenám své myšlenky. Konečně budu spisovatelka, která opravdu něco píše. Indira se mi posmívá, když podobné věci říkám nahlas. Douglas je nafoukanec, marketingová primadona s nabubřelou stylizací a ambicemi. Já jsem dříč a tahoun. Hraju tu roli až příliš dobře. Ne, tento rok nemůže být dalších dvanáct měsíců zbytečné dřiny. Je čas žít. Dýchat. Zemřít a znovu se narodit. Letos něco napíšu. Carpe diem a podobné blbosti. 7. LEDNA Byt je naší kanceláří. Kancelář je naším bytem. Jako všechny dobré začínající firmy žijeme a dýcháme pro časopis. Čas na pivo. Čas na siestu. A téměř stále dřina a problémy. Tři amigos v našem bytě v Camdenu. Indy je ztělesněním klidu. Doug je prostě Doug: chytrý, vznětlivý, ambiciózní, občas milý. Frajer z reklamy. „Žádný člověk není hrdinou pro svého sluhu.“ Je nutné to aktualizovat: žádný člověk není hrdinou pro ty, se kterými sdílí koupelnu v malém bytě. Ale život je určitě víc než dvacátníci z reklamy s úžasnými účesy a přehnaným množstvím hydratačního krému. Příští narozeniny jsou poslední, které bude přijatelné oslavit. Po nich následuje peklo stoupajících čísel a zpomalujícího se metabolismu. Vrásky, tuk na břiše a pomalý gravitační pád do zasloužené průměrnosti. Sedím, beru si svůj výtisk Chladnokrevně a snad po milionté ho čtu. Můžu napsat něco takového. Můžu být stejně kousavá a strohá jako Truman Capote s kloboukem na stranu a očima za kostěnými brýlemi. Capote se nechal inspirovat článkem v The New York Times o tři sta slovech. Tím pádem si také musím ulovit nějakou inspiraci. Musím něco napsat. Potřebuju pořádnou vraždu.