98
J ane P orter
„Kluci určitě umí číst. Asi se jenom nedokážou soustředit, což je přirozené. Jsou čilí.“ „To je zdvořilý výraz pro malé bestie.“ Paige se zasmála. „Tvůj manžel je živel. Vaše děti taky. Budou v pořádku. A já si teda myslím, že vaši kluci jsou úžasní. Nestresuj se. Zvlášť když obě víme, že nebudou malí navždy.“ Elizabeth přikývla. „Kdy se zase chystáš do Paso Robles? Přemýšlím, že bych se za pár týdnů stavila doma za tátou. Napadlo mě, jestli bys nechtěla jet se mnou.“ „To zní jako dobrý nápad. Už jsem dlouho nebyla doma a vím, že by mě máma ráda viděla.“ „Zvlášť když se blíží tvoje narozeniny,“ připomněla jí Elizabeth a významně se na ni podívala. „Kulatiny.“ Paige se zasmála, jak se od ní očekávalo. „Na padesátce není co slavit.“ „To je asi pravda. Třicítka mi zatím přišla nejhorší,“ odpověděla Elizabeth. „Je to hrozný šok. Jeden den jsi mladá a druhý den ve středním věku.“ „Třicet není střední věk.“ „To ne, ale když jsi dítě, tak si o třicátnících myslíš, že jsou starci.“ „Naštěstí už dlouho nejsme děti.“ Paige na chvíli zmlkla a zamyslela se, protože to byla pravda. Už celou věčnost se necítila mladá. Dokonce si ani moc nepamatovala, jaké to je být mladá. „Víš, mně třicítka nevadila, to spíš čtyřicítka byla těžká. Všechno kolem čtyřiceti bylo těžké. Nechtěla bych to prožívat znovu.“ Paige byla tehdy ještě vdaná a pořád se snažila pracovat, usmívat se a tvářit se, že uvnitř není mrtvá. Stálo ji tolik energie udržet si masku, aby přežila každý další den. „Naštěstí se toho pro tebe od té doby hodně změnilo,“ zhodnotila Elizabeth. „Teď jsi tady. Usazená. Úspěšná. Svobodná.“ Svobodná. To bylo možná to nejdůležitější. Paige pootočila papírový kelímek s kávou v plastovém držáku. „Co myslíš, jaká bude šedesátka?“