sendvičem se slaninou – to vše zvládal naráz. Děsný lenoch, ale geniální pilot! „Erno? Nemohl bys…?“ „To bych teda nemohl. Nemohla bys s tím zatraceným letadlem letět ty?“ Nahoře panoval jasný, studený den. Dokonalost sama. Před námi se rozprostíral horizont, hodně do dálky a krásně zaoblený, a za vší tou modří byly stále patrné poslední zbytečky růžové a žluté. Jak velká byla zima, se dalo poznat, když jste se dotkli čelního skla. Ale bylo to krásné tak, jak jen svět dokáže být. Ostrův ky se táhly do moře jako perličky na náhrdelníku, spousta z nich zcela neobydlená, tedy s výjimkou ptáků. Připadalo mi, jako by ten svět patřil jen mně: liduprázdný a čistý, obloha prostírající se do všech stran. Stačí se natáhnout, říkala jsem si. Stačí to udělat. Jen… Zadívala jsem se na knipl. Zase jsem ucítila to výrazné naklonění, když jsme prudce zamířili kolmo vzhůru, ze všech sil se mu snažili vyhnout, zabránit tomu, čemu se nedalo zabránit, a pak jsem uviděla i to letadélko, stejně velké jako tohle, jak se donekonečna točí ve spirále… Bez zaváhání jsem se posadila na pravé sedadlo. Erno se zavrčením dojedl slaninový sendvič a mastnými prsty spustil přístroje. Já jsem se mezitím snažila zatlačit strach někam do kouta mysli. Vzlétli jsme a vystoupali do výšky, kola ladně zacvakla do prostoru za námi, zem se nám ztrácela z dohledu a my se ocitli nad širým mořem. Celý svět jsme měli přímo před sebou. Všechny smysly jsem měla nabuzené – když jsem kontrolovala kurz, hlášení o počasí a radar, zapomněla jsem i na kávu. V dálce po mé levici byl vidět Inchborn, s nepřehlédnutelným panoramatem zříceniny opatství vypínajícím se z chomáčků vřesů. Pak také jeho vysoký severní útes, celý pokrytý guánem od racků a papuchalků. Když jsme pokračovali dál nad vlnami, vynořily se na hlubokém
– 97 –