„Ale je tu velký vypravěč Višnubhát,“ svěřila Moti Báí Báře novinku. „Připutoval se svým strýcem až z Bombaje! Už celý rok je na cestách, prošel tisíce měst a viděl tisíce chrámů. Umí o tom báječně vyprávět. Je to výborný kněz, dokáže provádět důležité oběti lépe než mnoho zkušenějších kněží, rání si ho proto velmi váží a hostí ho na jejich dvoře. Občas ho požádají, aby o svých cestách vyprávěl, a dnes bude zase povídat a já se moc těším.“ Moti Báí zářily oči, jako by se nemohla dočkat dalšího dílu mexické telenovely, a Bára začala být zvědavá.
Odpoledne, když už slunce tolik nepražilo, si pro ni poslala Džalkari Báí a minimálně hodinu ji týrala v sedle. „Dnes jsem celý den neviděla Vírdžíta,“ postěžovala si Bára, když odváděly koně do stájí. Džalkari Báí trvala na tom, že sice nemusí koně sedlat, když to neumí, protože by mu mohla tak akorát ublížit, ale musí ho odstrojit a opatřit – vytřít do sucha, vyhřebelcovat, nakrmit ho a napojit. Prý se tím naučí pokoře a úctě ke zvířeti. Bára by dala přednost tomu, kdyby koni mohla zaplétat mašle do hřívy, ale ne, musela pěkně pucovat. On ti posloužil, teď musíš zase ty posloužit jemu. „Ani já ne,“ přiznala Džalkari Báí, ale na rozdíl od Báry jí to asi bylo jedno. „Je v pořádku?“ „Proč by nebyl?“ podivila se Džalkari Báí. „No,“ začala rozvážně Bára. „Jestli třeba nedostal ránu do hlavy.“ Džalkari Báí se na ni podívala, jako by se právě proměnila v tučňáka. Protože kdo by čekal v Indii tučňáka, že? „Ránu do hlavy? Připadal ti nějaký…,“ zašermovala rukou, aby naznačila, jaký by měl Báře Vírdžít připadat. „To ne, ale když jsem se u něj schovávala, tak měl i v noci na hlavě šátek a nesměla jsem se dívat, když si vázal turban, a ty jsi také říkala, že si nesmí turban sundat, tak jsem si myslela, jestli pod ním nemá nějakou ošklivou ránu nebo tak něco.“ Džalkari Báí se rozesmála, až koně poplašeně zafrkali. 98