Anne Marshová
uprostřed oceánu pustil a nechal být? Protože to nepůjde. Slíbil jsem ti, že zůstanu u tebe. Jo?“ Předpokládala, že poukáže na to, že je to její vina, že jsou teď sami uprostřed rozbouřeného živlu, ale neudělal to, možná proto, že plaval jako o život. Výčitky přijdou zřejmě až později. Začala kopat nohama. „Dobře.“ „Skvěle. Charlotte?“ A když přikývla a možná trochu zasténala, řekl jí jemněji: „Ty máš teď na práci jen jednu věc: držet se mě a nepustit. Já tě nepustím.“ „A to je všechno?“ Dlouhou chvíli plaval. „Tady je plán. Už žádné mluvení. Šetři dechem a až se dostaneme na břeh, vypusť to ze sebe. Křič. Plač. Cokoli, co budeš chtít. Já budu poslouchat.“ „Takže je to sklapni a plav?“ „Přesně tak,“ odpověděl. Jedna věc byla spadnout z lodi, což byla neúmyslná akce, kterou nemohla nijak ovlivnit. Něco jiného ale bylo plavat. Vlny do nich bušily a ona už přestala počítat, kolikrát se jí nad hlavou zavřela voda. Nepřestávej plavat. Kopej nohama. Declan nemá strach. Ne, že by věděla, co si doopravdy myslí. Cítila se ale lépe, když to mohla předpokládat. A když na ni mluvil, i když teď už měli mluvení zakázáno. Řekl jí, že už jsou blízko, že to dokáže, že už vidí břeh a hotel Four Seasons. Možná by ho mohla kvůli té poslední informaci nazvat lhářem, ale místo toho plavala a snažila se odvést svůj díl práce a zablokovat myšlenky na zmar a lítost. Hrozba blízké smrti prostě v člověku vždycky vzbudí lítost, že něco nestihl udělat, a ona si přála, aby zkusila s Declanem své štěstí. Když ji zradily ruce i nohy a ona mu začala klouzat z náručí, zavrčel jí do ucha: „Nepouštěj se mě, Charlotte.“ „Takže ne –“ vykašlala asi litr mořské vody, „– princezno?“ „Snaž se, dokud se nedostaneme na břeh, a pak ti budu říkat, jak budeš jen chtít.“ A dostál svému slovu a nepustil ji. 98