Louise Allenová
„Předpokládám že ne… takový drahoušek. Velmi mladá, jistě, a naprosto bezradná bez podpory svého manžela. Ach, tady jde plukovník McCaffery. Slíbil mi, že si spolu zahrajeme karty a já se na ten mimořádný souboj velmi těším.“ Nick hádal, že plukovníkovi je přinejmenším šedesát let. Byl to vdovec a podle všeho velmi zámožný muž. A tato dáma na něho chtěla při kartách pochopitelně svůdně pomrkávat svými dlouhými řasami. „Přiznávám, že se zdráhám vás plukovníkovi přenechat,“ pravil Nick. „Ale doufám, že mi dopřejete to potěšení, abych vás směl doprovodit domů?“ Na okamžik zapochyboval, zda nepostupuje příliš rychle, paní Sweetingová však ně něj vrhla laškovný pohled a řekla: „Jste tak galantní, Nicholasi. Uvítám, že budu v tak bezpečných… rukou.“ Její hlas připomínal dotek teplého prstu klouzajícího dolů po jeho páteři. „Takže mě vyzvednete řekněme ve dvě hodiny?“ Nick přikývl a paní Sweetingová odplula s plukovníkem. Nick by přísahal, že se jeho hruď v tu chvíli samou pýchou nadula o několik palců. Až dosud vše vycházelo podle plánu… ačkoli musel zabít několik hodin do chvíle, kdy bude dáma ochotna odjet, a navíc zůstat naprosto střízlivý. Zdálo se, že se mu otevírá cesta do jejího budoáru. Jak se opět dostane ven, to byla jiná otázka. V tu chvíli dveřník ohlásil hraběte Chalfonta. „Co ten tady k čertu…“ Nick si uvědomil, že kleje nahlas, a nějaký muž stojící poblíž dodal: „Vskutku, sire. Nemohu si vzpomenout, kdy naposledy hrabě Chalfont navštívil něco tak frivolního, jako je dnešní ples. Nepřekvapilo by mě, kdyby přišel se zvonkem, biblí a svíčkou, 98