Madeline Martinová
Zatím jej tančila pouze se svým tanečním mistrem. I s ním byla pokaždé v pokušení tanec odmítnout, protože (nejen) jí připadal vulgární. Ačkoliv patronky Almack’s ve svých klubech valčík povolily, Eleanor jej na veřejnosti nikdy netančila. Její otec by ji nepochybně zavřel na roky v jejím pokoji, kdyby ji teď viděl, navíc s vévodou ze Somersvillu. Dotyčný vévoda na ni povzbudivě kývl, ona k němu přistoupila a položila mu ruku na levou paží. Jeho paže se lehce dotkla její lopatky a dotek rukavice na její jemné kůži ji příjemně pohladil. Cítila se rozechvěle. Bylo snadné pochopit, proč byl valčík pokládán za tak skandální tanec. Usmál se na ni. Byl to lenivý, trochu chlapecký, ale hlavně velice okouzlující úsměv. Srdce se jí rozbušilo ještě dřív, než tanec začal. Přitáhl si ji k sobě. Najednou byla tak blízko, že by mu dokázala spočítat všechny řasy. Všimla si rovněž, že blankytnou modř jeho očí protkávají záblesky jemně zelené. Cítila jeho dech, který ji hladil po krku jako jemný vánek, dráždivý a důvěrný. Žaludek se jí sevřel a bradavky získaly na citlivosti. Přesně teď cítila, kde se dotýkají jejích šatů. „Proč jste mi vůbec lhal?“ zeptala se odhodlaná nepoddat se jeho přitažlivosti a nenechat jeho prohřešky bez potrestání. Vtom se ozvaly úvodní tóny valčíku. Vévodův výraz zvážněl: „Bál jsem se, že když budete vědět, čí jsem syn, budete mě nenávidět.“ Překvapilo ji to tak, že na chvíli přestala tančit. „Proč bych vás měla nenávidět?“ „Kvůli nenávisti, která panovala mezi našimi otci.“ „Mě jste také nenáviděl?“ zeptala se nechápavě Eleanor. „Když jsme se poprvé setkali?“ Držel ji 98