Mizení (Ukázka, strana 99)

Michelle Ticho a prázdno vystřídaly okolní zvuky. Nějaký pták se zrovna posadil někde blízko mě a začal si prozpěvovat. Jeho jemná melodie mě donutila otevřít oči. Nadechla jsem se pomalu čerstvého vzduchu, který k nám proudil otevřeným oknem. V tu chvíli mi došlo, že nejsem po smrti. Žádné světlo na konci tunelu, jen nesnesitelná kovová pachuť v ústech jako polibek na přivítanou. Hned nato se ozval tlak v hrudi. Tak pronikavý, jako bych v ní nosila hřebíky. Bránil mi v pohybu a poutal mě na lůžku, na němž jsem ležela. Sucho v krku mi připomínalo, jakou mám žízeň. Rozhlédla jsem se po něčem k pití. Nepohrdla bych čímkoliv, co by mi zchladilo hrdlo. Párkrát jsem nasucho polkla a přinutila se posadit a hledat očima po místnosti. Zpozorovala jsem hrnek na nočním stolku, kousek ode mě a pocítila neskonalou touhu se po něm natáhnout. Vtom se ozvalo přísné napomenutí. „Nehýbej se!“ přikázal mi Samuelův hlas vedle mě. Seděl v křesle, a jakmile viděl, že bych se mohla namáhat, zvedl se a podal mi vodu. S nazlobeným výrazem mě sledoval, jak ji nenasytně hltám, až mi stékaly kapičky po tváři. Přála jsem si vědět, co se mu honí asi tak hlavou. Věřil, že jsem se chtěla zabít? Možná, vždyť mě neznal dost dobře na to, aby mě mohl soudit, a přesto se zdálo, že je jeho pohled plný zloby. Jakmile jsem dopila, vzal si ode mě sklenku a chystal se k odchodu. 97