Peří nebo olovo (Ukázka, strana 99)

rameno. Zpočátku litoval, že se jim nepodařilo zachránit ani jedinou pušku. Ale teď si kladl otázku, zda to nebylo dobře. Už při přebírání a shánění výbavy na cestu se ukázaly rozdílné povahy. Pár lidí si vzalo kousky, které považovali za hodnotné. Ti je už po dvou dnech putování odhodili. Někteří, hlavně ženy si vzaly zbytky nalezeného oblečení, a nejvíc se vybavily ty dvě s dětmi. O jídlo nouze nebyla, to odpradávna poskytovala džungle. I když ne v takové pestrosti, jako jejich políčka a dodávky zásobovacího náklaďáku. Ale šlo to. Jen je shánění potravy velmi zdržovalo v pochodu. Horší to bylo s pitnou vodou. Potoků bylo málo, a přestože silné deště, které zavinily jejich neštěstí, vše rozmočily, tak některé louže už začínaly vysychat a měnit se na bahno. Bahnitá byla i cesta, po které postupovali, a kolem nich se v džungli také drželo bahno. To je ještě víc zdržovalo a unavovalo. Nevěděli, jak je jakákoliv civilizace daleko, protože jim sice řidič náklaďáku řekl, že nejbližší vesnice je od nich vzdálená 100 km, a že to jede celý den, ale jim chybělo měřítko. Nedokázali si představit, co je to za vzdálenost, protože se celý život pohybovali jen v nejbližším okolí vesnice. Věděli jen, že je to hodně daleko. Cesta byla dost jednotvárná. Bahno, které klouzalo a lepilo se jim na nohy. Nad nimi koruny stromů, kolem vegetace džungle. Občas mezi dírami v korunách stromů zahlédli modré nebe. Ale po několika dnech putování bylo i vidět, že před nimi leží vysoké hory. Zeměpis se učili ve škole, viděli i mapy své země, nebo v časopisech byly i nějaké mapy otištěné, takže někteří věděli, že jsou před nimi hory. Jenže si nikdo nedokázal představit, jak vypadají a jak jsou velké. Jak postupovali ze dne na den dál, začínala se jich zmocňovat zoufalost. 97