Smrt jde kolem (Ukázka, strana 99)

„12-5-4-1,“ řekl. A najednou jsem pochopil… Spíš jsem si myslel, že rozumím. Bylo by totiž absurdní připustit, že takový muž jako Lupin, v podstatě tak rozumný, pod maskou neustálé ironie, byl schopen ztrácet čas dětinstvím. Nebylo však pochyb, přesně tomu věřil – opakované záblesky slunečního světla hrající na fasádě starého domu, potemnělé časem, v úrovni třetího patra. „14-7,“ oznámil Lupin. Paprsek na pár sekund zhasl, načež blesk za zábleskem znovu vystřelil na fasádu a zase zmizel. Mechanicky jsem počítal a nahlas řekl: „5.“ „Taky jste to pochopil? Bravo!“ Lupin se zasmál. Přešel k oknu, naklonil se, jako by chtěl určit přesný směr, kterým záblesky následují; pak se znovu natáhl na pohovku a řekl mi: „Teď je řada na vás.“ Poslechl jsem, ten zatracený chlap vypadal tak, že ví čeho chce dosáhnout. Nedalo se však nepřipustit, že pravidelnost, s jakou se paprsek rozsvěcoval, vzbuzoval zvědavost, neboť připomínal rytmické signály majáku. Světlo zjevně pocházelo z domu na stejné straně ulice, kde jsme byli, protože sluneční paprsky dopadaly šikmo do mých oken. Někdo by si mohl myslet, že někdo otevírá a zavírá půlku okna, ale spíše se bavili tím, že vrhali sluneční paprsky kapesním zrcátkem. „Jste jako dítě, které si hraje!“ zvolal jsem o pár minut později a začal jsem prožívat to podráždění z toho směšného úkolu, kterým jsem byl pověřen. „Pokračujeme!“ A dál jsem počítal… Seřadil jsem čísla… A paprsky přede mnou dál