„Jasně. Ani já nechci každého.“ Ještě chvíli seděli potichu na balkoně, usrkávali kávu a dívali se dolů na Hakana a kluky, kteří mezitím začali hrát fotbal. Jejich pohledy se znovu setkaly až při rozloučení, prostém stisku ruky, při němž Ihsan palcem lehce pohladil hřbet Sevdiny ruky. O týden později si telefonovali a dva týdny nato Ihsan dorazil s oběma žvanily a dvěma zásnubními prstýnky. „Pokud bude svatba už v červnu, nestihnu zkoušku,“ řekla Sevda Ihsanovi při dalším rozhovoru na balkoně. Peri opět držela stráž na židli za dveřmi a broukala si. „Chci si udělat výuční list. Můžu si ho dodělat v Salzhagenu?“ „Samozřejmě,“ slíbil jí Ihsan a pokrčil rameny. „Školy jsou všude.“
• Sevda stále leží na pohovce a zírá do stropu. Připozdilo se. Vytrhla telefonní kabel ze zásuvky a po deseti minutách ho znovu zapojila. Čeká. Čeká na znamení. Mezitím uložila děti a převlékla se. Televize je puštěná jen proto, aby v bytě nebylo ticho. Je to jeden z těch večerů, kdy celý váš život vypadá jako sled špatných rozhodnutí. Poslední roky Sevda neprohodila s otcem ani slovo, pouze se po telefonu vyptávala Peri a Hakana, jak se jim s Emine daří. Do Rheinstadtu už nejezdila, přítomnost rodičů nevyhledávala, vůbec neví, jak otec v poslední době vypadal, co s ním posledních pět let provedlo. Pět let. Vůbec si neuvědomila, že ta přestávka trvá už tak dlouho. Pět let, která utekla jako voda, zatímco Sevda běhala kolem dětí, převzala podnik, chtěla opustit
• 100 •