11. KAPITOLA
KDYŽ JSME DORAZILI, otevřela jsem oči, abych zahlédla úkryt Hadonošů, ale pak se mi zrak rozostřil. Jakmile kouzlo opadlo, podlomila se mi kolena, klopýtla jsem a nekoordino‑ vaně se řítila kupředu. Hlavou se mi prohnaly všechny poučky, které mi Kaden předal o padání, takže jsem se chystala ladně přistát na zemi, ale nedopadla jsem. Kolem pasu mě chytil pár mohutných, silných paží, a zastavil tak můj rychlý kolaps. A pak mě ty paže přitiskly ke svalnaté hrudi. Zalapala jsem po dechu, všechno se se mnou pořád točilo a já se vděčně poddala Kade‑ nově náruči. S tichým ochranitelským zavrčením si mě k sobě přitáhl blíž. „To bylo nezodpovědné.“ „Ne, bylo to nutné, abychom zachránili naše lidi,“ řekla jsem s lehkým úsměvem. Muselo to zabrat, jinak by na mě nebyl tolik naštvaný. Vychutnávala jsem si dotek jeho těla na mém, vychut‑ návala jsem si Kadena z masa a kostí a skutečného. Sepjala jsem za jeho krkem ruce a přitulila se k němu. „Myslela jsem, že jsem o tebe přišla.“
[ 98 ]