98
Ruth Kelly
Byla to tak přímá otázka, až mě to vyvedlo z míry. Asi jsem váhala příliš dlouho. „Jo.“ Usmál se. „Opravdu?“ „Jo, opravdu,“ řekla jsem důrazněji. „Proč by neměly?“ „Já jen, že… vypadáš jinak. Chci říct,“ začal a snažil se číst v mých očích, „uvědomuju si, že tě znám teprve pět minut, ale už teď můžu říct, že jsi uplně jiná než ony.“ Doprdele. Měla jsem splynout s okolím. „Jiná v dobrém slova smyslu?“ zeptala jsem se váhavě. Odmlčel se a tvářil se vážně, když nad mou otázkou přemýšlel. Polkla jsem. „Samozřejmě, že v dobrém slova smyslu,“ zasmál se. Hravě jsem do něj strčila. Pak mezi námi vzplálo vzrušení. Něco tak intenzivně sexuálního, že mě to vyvedlo z míry. Rychle jsem pronesla: „Tak to bychom měli. Teď jsi na řadě ty.“ „Ne.“ „Ne?“ „Odpověď na tvou otázku, jestli jsem píchal s někým slavným. To jsi přece chtěla slyšet, ne?“ „No jasně, tohle,“ začervenala jsem se. Pak se jeho úsměv proměnil. Hravost se najednou vytratila. Jako by svá další slova pečlivě zvažoval. Tiše se zeptal: „Odrazují tě rozvedení muži?“ To odhalení mě dokonale zaskočilo. Nevěděla jsem proč. Možná jsem si myslela, že vypadá příliš mladě nebo že je příliš velký hráč na to, aby byl z těch, kteří se chtějí usadit. „Jak dlouho jsi byl ženatý?“ zeptala jsem se. „Tři roky.“ „Děti?“ Odvrátil ode mě pohled do dálky. „Chtěli jsme je, ale…“ řekl s povzdechem, který se mi zdál plný bolesti. „Nevyšlo to.“