Přenesli máry k dvojici mrtvých kamenů. Po trochu rozpačitém mumlání se shodli na dalším postupu. Zadní nosiči zvedli máry co nejvýše, zatímco ti vpředu si klekli. Mrtvola z már sklouzla a zmizela mezi kameny. Juvě přeběhl mráz po zádech. Zdola zaslechla lapání po dechu, jako by předtím truchlící nevěřili, že to skutečně udělají. Že pošlou mrtvého do Drukny. Nebo že kameny budou fungovat. Kreslíř se na ni podíval, skoro spiklenecky, když teď oba zažili totéž. „Neuvěřitelné!“ prohlásil. „A co?“ zeptala se Juva. „Že kameny fungují, nebo že svrhávají mrtvé do neznáma?“ Muž se uchechtl, asi mu to přišlo vtipné. „Víte, mezi učenci panuje široká shoda, že tyhle kameny nemají žádný protějšek, tudíž existuje důvod věřit, že mrtví končí ve víření.“ „Víření?“ „V prázdnotě. Obrovské nicotě mezi kameny, paní ze Sannseyrů. Předtím jsem měl ovšem na mysli, že je to neuvěřitelná kombinace. Světlo na zahnání Gauly, smuteční bubny a dlaněmi utvořený symbol ohně původem z Undstu, to je opravdu všeobjímající!“ „To ano,“ ucedila Juva. „Nejspíš chce oslovit co největší množství lidí.“ Truchlící pokyvovali jeden druhému. Mlčky si dávali najevo podporu, po sestoupení tolik důležitou. Potřesení ruky, poplácání po ramenou, objetí. Nikdo z nich neronil slzy. Dokonce ani nevěšeli hlavy a Juva si uvědomila, že za to může hrot na nákrčníku. Špička mířila dovnitř a nutila je držet bradu vzhůru. Z paměti se jí vynořila vzpomínka. Na mrtvolu nakaženého vlči nou u Florianových salonů. Bezhlesně zalapala po dechu. Odtud pocházela ta jizva! Zvláštní zranění připomínalo bodnutí hmyzem. Měla za to, že ho mrtvému přivodil něčí nehet, ale ve skutečnosti ho způsobil hrot! Mrtvý byl jedním z nich. Jedním z očištěných.
100