už máš asi zas říkat yes životu, i když u vašich už ne existuje. … Když přijedou, sednete si do obýváku, otevřeš slivovici a pustíš televizi, koukáte na videoklipy na Óčku, kluci jsou už navalení, ale tobě to nevadí, do rozjetého vlaku umíš naskakovat, stát na vagónu za jízdy a mávat lasem. Dáváš si velké panáky, říkají, že byli v nějaké hospodě a dali si emko, ty se opiješ rychlejc, než sis myslela. „Rozložím vám gauč v obýváku, jo?“ řekneš a doneseš prostěradlo, nemůžeš najít kratší a delší stranu, pořád tím velkým kusem látky otáčíš, oni se řehtají, tak jim říkáš, ať ti pomůžou a neserou, v rozích ho nemůžeš zaháknout, je to prostěradlo na gumě a vždycky vystřelí zpátky. Až se vám to podaří, lehnou si na čisté povlečení ještě v oblečení, ty si lehneš mezi ně. Petr říká, že ležíte jak v hrobě a jaké to prý asi je, když někoho pohřbí zaživa. Začne ti být úzko, je ti smutno, chceš z téhle konverzace pryč, vstaneš a vysvlečeš se donaha, nekomentuješ to, sundáváš si oblečení jak u doktora. Lehneš si zpátky mezi ně, poprvé za celý večer nikdo nic neříká, jo, kecy o smrti je přešly. Mlčky tě začnou hladit, začneš se smát a oni taky. Petr, co ho znáš už od střední, tě líbá a hladí, jsi překvapená, že tě vzrušuje, nenapadlo by tě s ním něco mít. Líbá tě pomalu a jemně na rty, stejně tak ti pomalu strká jazyk do pusy, jako by všechno mělo svůj čas, tobě se ale točí
98